„Většina kritiků si velmi dobře pamatuje setkání s uměním, které je uvedlo do takého transu, že pod vlivem této extáze či tajemství pocítili nutkání vypořádat se s touto zkušeností prostřednictvím psaní. A většina kritiků si také dokáže snadno vzpomenout na kritické eseje, které je přesvědčily, že tato forma psaní dokáže být stejně vzrušující jako samo umění.“
Kritik, který mě přesvědčil, že kritika může být umění. S tímto názvem napsal Hua Hsu vyznání jinému renomovanému esejistovi a kulturnímu kritikovi Gretu Tateovi. Text vychází u příležitosti vydání druhého sborníku Tateových kritik a esejí nazvaného Flyboy 2.
Greg Tate začal kariéru koncem osmdesátých let v listu Village Voice, aby se v tomto alternativním týdeníku věnoval primárně černé hudbě. Ta příležitost se zrodila z tehdy ještě ne zcela obvyklého přesvědčení, že o afroamerické hudbě by měli čas od času psát autoři, kterým tato komunita není cizí. Tateova erudice ale brzy přesáhla jen referování o jazzu a hip-hopu, v nichž spatřoval a stále propagoval přirozenou návaznost. Brzy se pustil i do analýz literatury, sci-fi a filmů, ale také komunální politiky a policejního násilí.
„To, čemu chtěl Tate vždy porozumět, bylo, jakým způsobem černí lidé myslí - mentálně, emocionálně, fyzicky. A jak tyto způsoby myšlení a bytí ovlivňují jejich umělecké preference,“ charakterizuje Hua Hsu jeho styl, který byl plný odkazů na kulturní i politické dění a v němž se mísily hlasy intelektuálních autorit i lidí z ulice. „Tateova kariéra sloužila jako neustálá připomínka toho, že rozmanitost nespočívá jen v tom, že na společné fotografii pózují lidé různých barev pleti. Rozmanitost spočívá ve způsobech, jakými lidé vidí, cítí, prožívají a navigují se světem.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
