Gabrielle Deydier: Jaké to je mít nadváhu ve Francii

Pohovor na práci asistentky učitele v pařížské škole pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami jí dopadl na výbornou. Přijímací komise byla z její kvalifikace a dvou titulů nadšená, byl tu ale háček. „Učitelka, s níž budete pracovat, je trochu problematická,“ varoval ji ředitel. Problematická bylo slabé slovo. „S tlustými lidmi nepracuji,“ byla první slova, která od ní Gabrielle Deydier slyšela, a jak se dalo čekat, na vytouženém místě dlouho nevydržela. I proto, že nakonec dostala od nadřízených nedůstojnou podmínku zhubnout.

A to jen jedna z mnoha hořkých historek, které si osmatřicetiletá, dnes 150 kilo vážící Deydier zažila a které shrnuje v aktuálním bestselleru On ne naît pas grosse (Člověk se nerodí tlustý). Kniha prolamuje nejedno tabu ve francouzské společnosti a v textu pro deník The Guardian ji představuje Stefanie Marsh.

Mít nadváhu je mezi Francouzi, kteří platí za jeden z nejštíhlejších národů v Evropě, považováno za cosi jako groteskní postižení. Deydier si na pláži nejednou vyslechla, že by se měla zahalit a neukazovat se v plavkách. Pro ženu je to obzvlášť těžké. „Francouzky se pyšní tím, že jsou Evropě ty nejelegantnější a nejvíce ženské. Mezi Francouzkami panuje představa, že musí být v každém ohledu dokonalé,“ říká Deydier. I proto některá čísla tvrdí, že tu přes 80 % žen má zkušenost s dietami, a především na jihu kvete trh s bandážemi žaludku (okolo 50 tisíc operací ročně).

V tomto prostředí vyvolala její kniha naprostou senzaci a zájem, který hraničí od obdivu odvahy po morální paniku. Dojemné místo přichází, když Deydier cituje jeden z emailů, který jí po vydání knihy přišel. „Drahá Gabrielle, po univerzitě jsem začala pracovat u Diora, kde mám nyní vysokou pozici. Celý život jsem pohrdala lidmi, jako jste vy, a moje matka byla vždy tlustá. Teď je ale v nemocnici a umírá. Dala mi vaši knihu a já poprvé pochopila, jak se celý život musela cítit. Děkuji vám.“

Po přečtení toho emailu si Deydier připadala smutná i bezmocná. „Přijde mi to šílené, že si lidé musí nejprve přečíst knihu, aby byli schopni akceptovat něčí nadváhu.“