Facebook: Co zajímá vaše přátele, musí zajímat vás
Hrozby v Jihočínském moři :: Hotelová místa zoufalství :: Evropské nedohodnutí :: Muži se trápí kvůli tělům
Studený a výhružný diplomatický jazyk (“Až bude výstavba hotová, začneme s budováním zařízení, která budou plnit všechny náležité funkce.”) provází pokračující spor o Spratleyovy ostrovy v jihočínském moři. Ty si nárokují prakticky všechny státy v okolí, ale především Čína - a z komuniké čínského ministerstva zahraničí také pochází citovaná věta. V něm země ohlásila, že brzy dokončí stavbu umělých ostrovů (nákladní lodě dováží do oblasti miliony tun písku a kamení), kterými legitimizuje své nároky - pevninská Čína je totiž od Spratleyových ostrovů mnohem dál než území ostatních států.
Ostatní účastníci sporu o ostrůvky a skaliska - které mají strategický i obchodní význam a pod nimiž jsou pravděpodobně naleziště surovin - Čínu osočují z toho, že na umělých ostrovech buduje vojenská zařízení - a satelitní snímky to potvrzují. To jsou právě ony “náležité funkce”, o nichž byla řeč.
Doposud byl spor v rovině slovní, ale příprava na činy trvá už několik let. A v jeden moment je nevyhnutelně třeba nároky uplatnit. Někteří analytici soudí, že právě v Jihočínském moři leží zárodek příští velké války (rozumějme mezi Čínou a Spojenými státy). Rozpoutání by mohla oddálit v regionu všeobecně sdílená strategie, kterou provozují všichni: co můžete, zalidněte svými občany. Je-li ovšem teritoriální apetit Číny dostatečně velký, ani to nemusí stačit.
Cestujete při práci? Pokud ano, jistě máte důvěrný vztah k hotelovým pokojům. Jsou báječné, zvláště cestujete-li přiměřeně. Autorovi dnešního menu se to například především loni poštěstilo a po nejrůznějších hotelových pokojích strávil skoro čtvrt roku. Dodnes si pamatuje ten hřejivý pocit jistoty, když vstoupil do místnosti, která voněla vždycky jinak, ale vždycky stejně, a byla zařízena s naprosto identickým sterilním nevkusem.
A to se, pokud možno, vyhýbal řetězcům. Sám to nazýval hřejivým pocitem předvídatelného bezpečí - a není vůbec těžké si na zážitku neosobního, přesto vašeho prostředí, vybudovat závislost. Má z toho období spoustu rádoby uměleckých a špatných fotografií mobilním telefonem a ještě víc nakradených (nasbíraných) mejdlíček. Takže dobré.
Ale co když cestujete bez ustání deset let a vaším skutečným domovem se stane jen další z mnoha hotelových zastávek? To už možná nebude taková lahoda. O svých zážitcích s intenzivním přáním umřít, soucítěním s meziválečnými surrealisty, s nespavostí a vůbec podivným zoufalstvím píše v brilantní eseji na serveru aeon.co britská spisovatelka Suzanne Joinson. “Všude dobře, doma nejlépe” získává úplně nový rozměr.
V Lucemburku právě probíhají jednání ministrů vnitra (Milan Chovanec je přítomen osobně) o přerozdělování uprchlíků v rámci EU. Zvrat v klinči se nečeká. Bohaté země západu EU a pod náporem tisíců boatpeople úpějící země jihu požadují spravedlivější distribuci zoufalých uprchlíků. Naopak země východu a severu trvají na svém právu nechat ostatní v té bryndě a dokola opakovat naprosto od reality odtržené návrhy typu “řešme krizi a pomáhejme uprchlíkům přímo na místě” - jako by toho byla Evropa mocna a jakoby podobné návrhy mohly pomoct lidem, kteří prchají z míst, kde se nedá žít.
Záleží též na tom, co má v rukávu Itálie, na niž uprchlický nápor doléhá nejvíc. Italský premiér Renzi ohlásil, že pokud se země nedohodnou a současná neměnnost situace (respektive její zhoršování) bude trvat, uplatní svůj plán B. Jednou ze součástí “jednostranných opatření, která poškodí nejdříve a především celou Evropu” je udělení dočasných schengenských víz velkému počtu uprchlíků.
Nechcete-li kvóty, tady máte živelné rozdělení. Problém je, že to opět postihne země, které volají po větší spravedlnosti, tedy Francii či Německo. Do Polska či Česka asi příliš uprchlíků samo putovat nebude. Druhou variantou je zhroucení schengenského prostoru. Každopádně to nevypadá dobře, jak se nechal slyšet jeden z euroúředníků.
Milovníci názorových bublin se mohou radovat. Facebook - v návaznosti na svůj News Feed nově okořeněný smlouvami s několika velkými vydavatelskými domy - bude používat novou metodu, jak zjistit, co by se vám mohlo líbit: bude zobrazovat to, na co se dlouho dívají vaši “přátelé”.Co zajímá je, musí zajímat vás, a naopak. A nic jiného už nás nezajímá.
Muži atakují a dobývají další sféru ženského světa:úzkost z touhy po dokonalé postavě a strach z odmítnutí okolím proto, že nedostojí vzorům.Dadbodu navzdory to je však jen zoufalý pokus uniknout.
Ideál mužského těla tu byl vždy: od antického Řecka přes Davida (pozor, Michelangelova socha vůbec není ztělesněním antického ideálu, ač si to mnozí myslí - má moc velkou hlavu a dlouhé ruce) po Arnolda Schwarzeneggera. V čem byl podle autorů eseje rozdíl?
Tyto vzory muži sice akceptovali a vnímali, ale necítili se vázáni jim dostát
. Arnolda obdivujete, ale
. Stejně tak se necítíte méněcenní, pokud na první pohled nevyhlížíte jako nějaká florentská socha.
Ovšem nově nastoupivší svět všudypřítomného zobrazování na všemožných sociálních sítích - a možnost neustálého hodnocení - udělalo své i s mužskou psychikou. Novým idolem je prý “spornosexuál” - je to kombinace sportovce a pornoherce a nejvíc ze všeho se podobá hochům z reklamy na džíny. A nevypadáte-li tak a celý svět to vidí? Neuróza je na světě.
V době, kdy tradičně mužskou hodnotu nemůžete prokázat účinnou ochranou majetku (málokdo vás chce připravit o stádo, protože málokdo nějaké má) ani užitím násilí, jež je v poslední (relativně krátké) době nepřípustné, nezbývá než dostát estetickým vzorům. Nesmysl? Záznamy psychoterapeutů, psychiatrů i gastroenterologů říkají, že ne. Protože mladí muži své tělo necizelují ani tak kvůli dívkám, což by dávalo smysl, nýbrž kvůli sobě samým a blíže neupřesněnému “okolí”.
Nová doba ženy obav z nedostačivosti nezbavila - a mužům je přidala. Pogratulujme si.
Video: Nová “nejkrásnější dívka Japonska” - což je prý obecně vítězka soutěží zvaných “miss” v té které zemi - je míšenka. Půvabná skutečně je, někteří Japonci jsou ovšem nesví - je přípustné, aby tenhle titul nosila dívka, jejíž otec je Afroameričan?
A ještě jedna zásadní otázka: Může British Petrol sponzorovat umění? A přímo Tate Modern - o níž kolega Pavel Turek ne tak dávno přinesl velký článek? A proč nemůže? Protestující, kteří obsadili jeden ze sálů a svérázně proti petropenězům protestovali, vám vysvětlí svůj pohled.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
