Existuje peklo?

Existuje peklo? Čert ví, ale v posledních dnech to řešili BBC,The Guardian,The New York Times a teď se do případu zapletl i The Economist. Papež František zjevně mnohým zamotal hlavu a ve hře toho není málo. Co když nepolepšitelné hříšníky vlastně nic strašného nečeká?

Na počátku stojí přátelský rozhovor papeže s italským novinářem a zarytým bezvěrcem Eugeniem Scalfarim. Oba muži se dlouho a dobře znají a důvěřují si, povídají si pravidelně a v jejich věku (81 a 93 let) a postavení jim už také o nějakou tu lacinou senzaci či kariéru úplně nejde. Scalfari nicméně o pár dní později zveřejnil některé „citace“ z rozhovoru a senzace byla přesto na světě. Novinář si nic nenahrával ani nezapisoval, je si nicméně jist, že papež prohlásil, že „peklo neexistuje“. Hříšníci, kteří se nejsou ochotni kát, jsou v tomto podání potrestáni tím, že jejich duše zmizí, přestanou existovat. Jejich pokornější souputníci naopak dojdou odpuštění a tráví věčnost zřením na boha.

Průměrného středoevropského materialistu vyprázdněný konec hříšné existence nejspíš nevyděsí. Tak nějak si svůj posmrtný osud ostatně představoval. Damoklův meč věčného utrpení v případě, že církev přeci jenom hlásá pravdivou zvěst, je rázem ten tam. A, jak připomíná zmíněný The Economist, církev opravdu nevyhrožuje chabě. Formální katolická doktrína praví, že „okamžitě po smrti duše těch, kteří zemřeli ve smrtelném hříchu, sestupují do pekla, v němž trpí pekelnými tresty, věčným ohněm“.

Vatikán samozřejmě papežova slova popírá. Debata byla soukromá, její převyprávění není věrné. Ostatně papež skutečně o pekle dříve mluvil, National Catholic Reporter například připomíná, že jím vyhrožoval italské mafii, když ji v roce vyzýval, ať se přimkne k bohu a vydá se cestou pokání (i v tomto bodě je František velký nebojsa, speciálně italská katolická církev k mafii v minulosti rozhodně vždy nepromlouvala tak příkře).

V médiích, katolických i zcela světských, teď nicméně vládne zmatek. Dobře, Scalfari papeže necitoval přesně, ale vatikánské dementi zase nezní dvakrát rozhodně. Vlastně jde o to, co to „peklo“ vlastně je. Zesnulý papež Jan Pavel II. upozorňoval, že peklo rozhodně není žádným fyzickým místem, kam vaši duši deportují na mučení. Jde ve skutečnosti o definitivní odloučení duše od boha, zdroje vší radosti a štěstí. Peklo je podle Jana Pavla II. vlastně stav, absence schopnosti vnímat boží přítomnost.

To zní mnohem abstraktněji než oficiální doktrína (a za poznámku možná stojí, že při použití této optiky žije podle nedávných průzkumů v pekle či „pekle“ 91 % Čechů do 26 let). A současný papež František vlastně použil v roce 2015 hodně podobný popis. Zmíněný National Catholic Reporter připomíná epizodu, kdy se Františka jistá skautka zeptala, k čemu je peklo, když bůh odpouští všem. Papež prohlásil, že to je opravdu obtížná otázka, pokračoval nicméně výkladem o pýše a aroganci.

Popsal vzpupného anděla, který se považoval za rovnocenného bohu a když mu bůh nabídl odpuštění, odmítl jej s tím, že ho k ničemu nepotřebuje. „Sám jsem dost dobrý,“ prohlásil prý okřídlený nadutec. A tohle je prý skutečné peklo, s jehož popisem by souhlasili i moderní teologové. „Peklo není o výhni a síře, je to svoboda odmítnout lásku a zvolit si samotu. Pokud věříte ve svobodu, musíte věřit i v peklo,“ tvrdí progresivní americký katolický časopis. Peklo nestvořil bůh, ale my sami.

A tím končí dnešní, trochu netradiční verze denního menu.