Evropou obchází strašidlo daní ze smaženého tuku

Řecká svodka: v noci řecký parlament schválil balíček opatření, kterým věřitelé podmiňovali další pomoc. Hlasování provázely hádky v parlamentu a potyčky v ulicích Atén.

Nyní co se očekává: ve dvě hodiny evropská centrální banka oznámí svůj další postup. Jde především o to, jak bude financovat stále zavřené řecké banky, které nemají peníze. Obecně se má za to, že žádný velký příliv hotovosti nepřijde, a Řeky tedy čekají další dny se zavřenými bankovními domy.

Řeckému premiéru Tsiprasovi se rozpadá jeho vlastní strana Syriza a balík prohlasoval spolu s opozicí. Že by ale o své křeslo přišel (či na něj dobrovolně rezignoval), se zatím nejeví jako pravděpodobné.

Evropu nyní čekají hlasování i v dalších parlamentech, třeba v takovém Bundestagu. I tam se může leccos stát, ale odmítnutí dalšího řeckého bail-outu asi nenastane. První hlasování v řeckém parlamentu je ale jen počáteční krok, podobných schválení věřitelských požadavků čeká poslance a poslankyně několik. A německý ministr financí Schäuble stále sem tam hovoří o “dočasném grexitu”.

Poslední dobou se zdá, že BBC má především hodně problémů - prohrává s internetem a konzervativní vláda by ji nejraději viděla jako výrobce dokumentů o gotických oltářích v jihozápadostředoseverní Galícii, který by se svými zábavnými pořady nepletl do cesty komerčním stanicím. Kromě problémů má ale také skvělé nápady. Například rozdat každému britskému školákovi sedmého ročníku (tedy 11– a 12letým chlapcům a děvčatům)minipočítač o velikosti platební karty, který se jmenuje Micro:bit.

Název není náhoda, protože to celé není poprvé - v roce 1981 rozdal veřejnoprávní obr stejným způsobem každé britské škole počítač Micro. Ten nevypadal jako platební karta, nýbrž jako psací stroj, jeho účel byl ale stejný: naučit děti programovat.

Podle autorů nápadu je tahle potřeba stejně urgentní dnes jako před víc než třiceti lety. Děti (a lidé obecně) jsou sice mistři v práci s dotykovým displejem a umí se pohybovat ve světě internetové zábavy - ovšem o tom, jak celý tenhle technologický svět funguje, nemají ani páru.

Tím pádem by trochu vedle mířil třeba i český projekt Tablety do škol. Blýskavé aplikace a interaktivní tabule jsou fajn, ale je to jen klouzání po povrchu. Micro:bit (podobný třeba Raspberry Pi, ale funkčně bližší také oblíbenému Arduinu) neudělá nic, co nenaprogramujete.

BBC takhle chce čelit velkému problému západní Evropy: ubývá technologických talentů. Micro:bit jim má ukázat, jaká je to radost strávit pět hodin psaním kódu, jehož výsledkem je například program rozsvěcující střídavě tři různá světýlka - což je jediná cesta ke všem úžasným Spotify, Pocketům a Dropboxům.

Evropou (a nejen jí, nýbrž celým světem) obchází strašidlo daní ze smaženého tuku. Nebo z cukru. Zkrátka z nezdravosti. Jídla nebo nápojů. Nejrazantnější je Maďarsko (hunská krev se nezapře), a je to také možná jediný moment v historii, kdy Maďarsko k nějakému činu inspirovalo Massachussetts. Variant danění škodlivých potravin je na světě nespočet, a všechny budí stejnou otázku: Funguje to? Opravdu zdražení o pět procent někoho odradí od sladké limonády, na níž má svého druhu závislost?

Pochybnosti jdou dál - je možné takovou daň správně zacílit a nedopadnout jako Dánové, kteří si nechtěně zdražili nejen hamburgery, ale i libové steaky a zralé sýry (a daň po roce zase zrušili)? A ještě fundamentálněji - víme vůbec, co je nezdravé a jsme schopni postihnout ty přísady, o nichž to víme jakžtakž bezpečně? A nakonec, co je komu do toho, co kdo jí? Cpát se hranolkami může být pro veřejné pojištění stejně nákladné jako vytrvalé běhání po asfaltu, protože ani endoprotéza kolene není zrovna levný špás.

Pro fanoušky danění, kteří si myslí, že danit prokazatelně nezdravé potraviny je stejně legitimní jako spotřební daň na alkohol a tabák, přišla dobrá zpráva z Mexika. To v roce 2013 zavedlo daň na sladké limonády, a to dost vysokou: každá láhev zdražila o desetinu. To je podle odborníků právě hranice, kdy už si nákup začnete rozmýšlet. A Mexičané začali: desetiprocentní zvýšení ceny znamenalo šestiprocentní pokles nákupů. K docennění tohoto čísla je potřeba si uvědomit, že Mexiko má velký problém s nadváhou a cukrovkou. Nadváhou trpí sedm z deseti dospělých, cukrovkou víc než jeden z deseti. Věrně se tak navzájem kopírují s větším americkým sousedem.

Výsledky zatím dvouletého experimentu jsou extrémně zajímavé. Ano, potvrdily se obavy, a daň dopadla nejvíc na chudší obyvatele státu. U nich byl totiž pokles nákupů nejvýraznější, téměř o pětinu. Co ovšem stejně nespravedlivě pokleslo také? Výskyt nových diagnóz cukrovky. Což u lidí, pro něž je zdravotní péče nákladným (až potenciálně neúnosným) zásahem do rozpočtu, je vítaná zpráva.

Zatím se zdá, že mexický plán na plošné a výrazné zdražení cukru ve vodě vychází. Jediný problém je, že nikdo neví, kam jdou vybrané peníze, a není to málo. Návrh na zřízení fontánky s pitnou vodou v každé škole neprošel. Teď by se mohly peníze vrhnout na hledání známého tuneláře Guzmána. Ale asi nevrhnou a jejich využití zůstane neprůhledné. Nejspíš tedy skončí jako nepřímá státní podpora výrobců SUV, černého laku a neprůhledných skel.

Dobrodružství čeká všude. A na každého. Polská kráva Matylda se vrátila z dvouletého úprku na svobodu. Byla sice postrachem zemědělců v západním Polsku, kterým spásala a pošlapávala úrodu, ale nikdo ji nedokázal (či spíš tak nějak potutelně nechtěl) chytit. Byly to tvrdé dva roky a Matylda prožila něco, co málokterý domestikovaný přežvýkavec. Dvě mrazivé zimy. Nejistotu. Uprchla březí, porodila už na útěku, s teletem bývala viděna, ale to teď už je neznámo kde, a bohužel asi nejspíš zemřelo. Teď už je Matylda zpátky ve stáji, prý zjizvená a poškrábaná, nicméně jedinečná. 

V době zvýšeného zájmu o Pluto, jeho ostré snímky a otázku,

jestli je tam onen pes

, je namístě se zamyslet i nad hlubšími otázkami našeho pobývání ve vesmíru. Například

jakou vyslat do nekonečna zprávu?

Lidstvo se už vesmíru ozvalo několikrát. Doposud to byly buď umělecké či polo-umělecké výtvory, případně vědecká sdělení, která případnému nálezci pomůže identifikovat, odkud jsme (chceme to…?) a co jsme zač.

Jsou to vždy důmyslné a jaksi reprezentativní počiny, ovšem když se nad nimi zamyslíme jen trochu s odstupem, jsou trochu pošetilé. I když by čirou náhodou (1:89522228982562262962, hrubým odhadem) dokázala mimozemská civilizace přečíst naše média, co by se dozvěděla?

Že máme čtyři končetiny. Žijeme na planetě. Používáme vesmírné rakety. A rádi vedle nich postáváme, protože proč bychom to jinak kreslili a posílali do vesmíru. A pak produkujeme shluky zvuků a barev, a na nich nám záleží, protože proto se jimi chlubíme celému - světu.

Vzkazy do vesmíru jsou spíš jen intelektuální cvičení, protože všechny zprávy o nás jsou určené především nám samým. A nyní, co se stane, když takovou zprávu nevytváří tým NASA nebo vybraný umělec? Když tu zprávu vytvoří opravdu lidstvo samo, demokraticky? Neskončí to úplným a naprostým fiaskem, kočkami a Kim Kardashian? O tom si můžete přečíst esej na serveru aeon.co. Její podtitul zní: Měli bychom si víc snažit, nebo všichni zmlknout.

Video: Jak využít teroristického útoku - alespoň pro to, aby nově postavené budovy byly bezpečnější.

Kulturní tip: Danton, ČT art, 20:25. Polsko-francouzská koprodukce o požírání revolučních dětí. Z doby, kdy byl Gérard Depardieu ještě okouzlující herecká hvězda, a ne rodinný pěstitel vína u Vladimíra Putina.