Euforie a politika nafukují další akciovou bublinu, varuje The Economist

Ceny akcií na burzách lámou měsíc co měsíc nové rekordy, kvůli kterým by se měl mít na pozoru každý, kdo má svoje úspory uložené rafinovaněji než na bankovním účtu nebo doma ve slamníku. Nic neroste do nebe a vlivný britský týdeník Economist přichází v nejnovějším čísle s varovnou prognózou, že na burzách se nafukuje nebezpečná bublina.

Důvody jsou dva. Za prvé, akcie jsou po dekádě levných peněz zjevně předražené. A za druhé, úspěch populistů v bohatých západních může být přesně tou roznětkou, kvůli které bublina praskne.

Kriticky uvažujícím investorům by měla před očima blikat varovná světla, protože tohle už tu přece jednou bylo. Teenagerovská sociální síť Snapchat sice pořád ještě nevydělává peníze, ale když začátkem března její mateřská firma Snap nabídla na Wall Street svoje akcie, prodalo se jich za 3,4 miliardy dolarů. Poptávka převyšovala nabídku v poměru 10:1 a cena vyletěla během dvou dnů ze 17 na 27 dolarů.

Snap přitom jen ilustruje euforii, která na burzách panuje už delší dobu. Nejznámější americký akciový index Dow Jones Industrial Average zdolal po Novém roce historický milník 20 tisíc bodů – a stačily jen dva měsíce na to, aby padla další hranice 21 tisíc. Na rekordní úrovni jsou i jiné důležité indexy, globální MSCI nebo britský FTSE.

Rekordní hodnoty burzovních indexů by samy o sobě ještě nemusely nic znamenat, kdyby pro ně existovalo ekonomické opodstatnění. Ale podnikům, o jejichž akcie jde, se nedaří tak znamenitě, jak by bylo potřeba. Stačí porovnat ceny akcií s tím, kolik firmy vydělávají.

Americký ekonom Robert Shiller z Yale University si na pozorování tohoto vztahu udělal jméno a jeho ukazatel „price-to-earnings ratio“ byl zatím výš jen třikrát v historii – před velkou krizí v 30. letech a na vrcholu internetové bubliny na konci 90. let.  Shiller počítá ukazatel jako poměr aktuálních cen akcií z indexu S&P 500, v němž je pětistovka nejdůležitějších amerických firem, k jejich průměrným ziskům za posledních deset let. Ceny akcií se v průměru blíží třicetinásobku zisku na akcii.

Kde se taková euforie bere? Za prvé, růst akcií přichází po letech půstu. V 90. letech bývalo zvykem, kdy akcie nesly 20 procent ročně, takže pamětníci mohou brát dnešek jen jako návrat k normálu. Za druhé, globální ekonomika vykazuje celkem nadějná čísla, což ještě loni tak úplně neplatilo. A za třetí, Trumpovy sliby ohledně daňových škrtů, deregulace a investic do infrastruktury mají na investory hypnotizující efekt.

Jenže kdo nechce mít klapky na očích, musí vidět i rizika. Globální ekonomika možná roste, ale nijak oslnivě. Trumpovy recepty dopadnou kdovíjak a může se klidně stát, že v ekonomice převáží negativní efekty jeho protiimigrační politiky a obchodního protekcionismu. Měnová politika, díky níž se do světa už šest let pumpují miliardy, což akciím prospívá, se už brzy začne přiškrcovat – americká centrální banka (Fed) by mohla zvednout úroky už tento měsíc.

„Hlubším problémem ale je nesoulad ekonomiky s politikou,“ varuje Economist. Voliči v Nizozemsku, Francii a Německu dostanou letos možnost vytrestat tradiční strany a revoltu potáhne podobná vrstva lidí, jako jsou Trumpovi fanoušci v USA – tedy dělníci, kteří chtějí větší kus ekonomického koláče. Zvýšení jejich mezd ale nejde dohromady s předpokladem, že firemní zisky porostou rychleji než HDP -  což je podstata růstu cen akcií. A nacionalismus ani zpochybňování globalizace nijak neprospívá firmám, které profitují na volném pohybu zboží, lidí a kapitálu. „Těžko jde tedy zařídit, aby byli spokojeni voliči populistů na straně jedné a burzovní hráči na straně druhé. Akcie se možná budou ještě nějakou dobu vznášet v oblacích, ale investoři by měli mít po ruce padák,“ uzavírá Economist.