Recep Tayyip Erdogan smí podle nové ústavy zůstat v čele Turecka až do roku 2029 - a za tu dobu může úplně změnit význam toho, co to znamená být Turkem. Tímto postřehem začíná vynikající text Shadiho Hamida o současném Turecku, který otiskl časopis The Atlantic.
Nakolik dokáže schopný a charismatický jedinec posunout směřováním celého národa? Erdoganův příběh nabízí odpověď. Prvních deset let jeho vlády se nesly ve znamení hospodářského růstu a liberálních reforem. Být dobrým technokratem, který zlepší Turecko, však vladaři nestačilo - chtěl svou zemi zásadně proměnit. Směrem k pobožnějšímu, islámsky konzervativnějšímu státu. Islamismus obvykle prosazuje jemnými, nepřímými metodami. Alkohol například není zakázaný, ovšem po masivním zdanění velmi zdražil a nové regulace zakázaly jeho prodej po desáté hodině večerní. Páry, které uzavřou sňatek v nízkém věku a mají více než tři děti, se dál mohou spolehnout na štědrou státní podporu.
Erdogan zároveň dokázal pomalu, ale cílevědomě odstranit bariéry své moci. V armádě, soudech, tajných službách postupně porazil tzv. hluboký stát, tedy síť kontaktů a vazeb, která minulé desítky fakticky kontrolovala vývoj Turecka a zaručovala - mnohdy nedemokraticky - sekulární a prozápadní charakter. Erdogan si je historické role dobře vědomý. O své vládě poslední tři roky hovoří jako o “druhé válce za nezávislost”. Nazývá se “stavitelem” a klade se na úroveň zakladatele moderního Turecka Kemala Atatürka, vůdce “první války za nezávislost”.
Ten mimochodem učinil něco podobného, oč se Erdogan nyní snaží. Převzal moc ve státě, v roce 1924 zrušil chalífát se sídlem v Istanbulu a změnil smysl toho, co to znamená být Turkem. Obrátil zemi k Západu (včetně stylu módy nebo kultury) a oddělil státní moc od islámu, přičemž překonal - mnohdy násilně a diktátorsky - obrovský odpor společnosti. Erdogan se nyní cítí být na spravedlivé misi: vrací Turky zpět před tyto umělé reformy.
Erdoganova vize“nového Turecka” míří daleko do budoucna. Jeho političtí spojenci říkají, že současná vláda neoislamistické strany AKP “začala jako generační hnutí, není však omezené jednou generací. Je bojem za spravedlnost a práva, který vychází z hlubin řady staletí a potrvá do konce časů”. Přispět k tomu má i zásadní proměna školství: ve veřejných školách jsou nyní povinné hodiny náboženství a počet studentů ve státních náboženských středních školách (tzv. imam hatip školy) stoupl z 65 tisíc na milion.
Po výhře v referendu Tayyip Erdogan jako první navštívil hrob přítele proroka Mohammeda, který se účastnil prvního, neúspěšného obléhání tehdy křesťanské Konstantinopole (dnešního Istanbulu) a byl pohřben v tamních hradbách. U tohoto hrobu byli v časech Osmanské říše korunováni noví sultáni. Poté navštívil i hroby dvou premiérů z druhé poloviny 20. století, kteří se pokoušeli uvolnit protiislámská pravidla Atatürkova režimu a byli v letech 1960 a 1997 vojenskými převraty odstraněni od moci.
Změna turecké ústavy směrem k silnému, autoritářsky vládnoucímu prezidentovi je podle měsíčníku The Atlantic víc než mocenským kalkulem. Erdogan se bojí atentátu - v jeho paláci pracuje pět expertů, kteří testují zdravotní nezávadnost jídla. “Zajištění prezidentského systému se zdá být nejlepším způsobem, jak trvale zajistit své dědictví,” píše Shadi Hamid.
“Vytvoření lidem voleného, silnými pravomocemi vybaveného prezidentského úřadu zaručuje, že se jakýkoli jeho nástupce bude muset velmi snažit o získání hlasů věřících Turků. Pokud nedojde k vojenskému převratu nebo nějaké zcela neočekávané události, tak turecký prezident - v dohledné době pravděpodobně politik z neoislamistické AKP - bude muset dbát o turecké náboženské dědictví.” Atatürkův odkaz by tak byl ukončen - a špatná mezinárodní pověst současného Turecka je za to z pohledu Erdoganových příznivců vcelku nízkou cenou.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
