Láska je komplikovaná věc. Ale ve finále jde jen o chemii, které se dá přijít na kloub, věří experti z Oxfordu. V dohledné době slibují konkrétní výsledky, otázkou ovšem zůstává, jak s nimi naložit.
Anders Sandberg není žádný šarlatán, v Oxfordu přednáší „neuroetiku“, což je kombinace neurologie a přemýšlení nad tím, jak daleko zajít při vědeckém bádání mozku. A pochopit – a případně ovlivnit – to, co se děje v hlavě zamilovaného člověka, je jedním z témat, která Sandberga zajímají. Dá se láska uměle vyvolat? A chceme to? Doba, kdy na první otázku půjde odpovědět kladně, není podle Sandberga daleko. Vyrobit elixír lásky, o kterém jsme si zatím četli v pohádkách, je prý jen otázkou let.
„Všechny naše emoce stojí na základech neurovědy,“ cituje Sandberga list The Independent. To, jak láska vypadá a funguje uvnitř mozku, už vědci začali zkoumat, tím pádem jsme na cestě k tomu, abychom tyto neurochemické procesy mohly začít i ovládat. „Zatím sice nemáme nic, co by už mělo razítko a šlo koupit v supermarketu, ale blížíme se k bodu, kdy se takové věci začnou objevovat,“ míní vědec.
Jak by elixír lásky měl fungovat? Určitě nepůjde o kouzelnou látku, kterou stačí někomu nalít do pití a probudí se tím okamžitá vášeň. Vzplanutí na začátku vztahu je i pro vědce zatím příliš ošemetná záležitost. Pokud skutečně někdy vznikne něco, co by mohlo náklonnost mezi lidmi ovlivnit, pak půjde spíš o jakýsi doping pro zdárné fungování dlouhodobějších svazků. Tato chemie je pod vlivem jiného mozkového systému a podle Sandberga je to mnohem přijatelnější i z hlediska etiky. Vědci jsou v této oblasti už na dobré stopě díky studiím zvířete jménem hraboš prériový, u kterého existují dva poddruhy, z nichž jeden je monogamní a druhý není. Výzkumy ukázaly, že rozdíl tkví v hladině hormonu oxytocinu. Uplatňuje se během početí, porodu i mateřství, ale má také vliv na důvěru.
A na člověka podle některých studií funguje i tak jako na hraboše. Na tomto využití oxytocinu se už dokonce pracuje a podle Sandberga lze v dohledné době očekávat výsledky. Bude prý k dispozici látka, jež dokáže mozku napovědět, že právě toto je osoba, se kterou chci žít, a tedy pomoci tuto vůli udržet při životě.
Je ale taková věc správná? Etických otázek existuje řada, třeba ta, zda poznatky ohledně chemie lásky půjde využít i opačně, a zda půjde náklonnost k někomu konkrétnímu naopak potlačit. Buď proto, že se někdo potřebuje dostat ze vztahu s násilníkem, nebo proto, že by někdo jednoduše rád překonal to, že o někoho přišel.
A pokud jde o dopování v delších vztazích, kdy má něco takového smysl? „Pokud by oxytocin byl jediná cesta, jak vztah udržet, pak asi nejde o příliš kvalitní svazek a stálo by za to jej raději vzdát,“ filozofuje Sandberg. S jemnou chemickou stimulací solidního partnerského soužití ale žádný etický problém nemá – byť si uvědomuje, že ne všichni to musí vidět stejně. Proto varuje, že jestli něco stojí elixíru lásky v cestě k sériové výrobě, pak to budou právě etické otázky tohoto typu. „Lék může být z mnoha důvodů spíš tou snazší částí. Skutečná výzva bude přijít na to, jak tyto věci přináleží do našich životů,“ uzavírá oxfordský neuroetik.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
