Elena Ferrante a Kim Kardashian aneb Ženy, které symbolizují příliš mnoho

Dvě zdánlivě nesouvisející události otřásly minulý týden mediálním prostorem. Hned v několika jazycích byla zveřejněna reportáž investigativního novináře Claudia Gattiho, v níž odhalil skutečnou identitu úspěšné spisovatelky tvořící od počátku devadesátých let pod pseudonymem Elena Ferrante. V tom samém týdnu pak byla v Paříží přepadena celebrita Kim Kardashian West.

V komentáři When Women Signify Too Much pro The New Yorker si Jia Tolentino všímá obou těchto momentů a konstatuje, že „obě ženy se staly terčem, protože to jsou slavné osobnosti. A zároveň se staly slavnými přesně díky tomu, jak nakládají se svojí ženskostí“.

Obě tak činí zcela odlišnými způsoby. Romány Eleny Ferrante pojednávají o nepravidelných vzedmutích ženského vzdoru vůči společnosti, která se jej snaží umenšit. Přístup Kim Kardashian je daleko povrchnější, přitom zvláštním způsobem kombinuje způsoby, kterými jde americká žena ve 21. století na trh jak s vlastní sexualitou, tak rodinným životem.

Odhalení skutečné identity Eleny Ferrante, které novinář chabě omlouval tím, že „veřejnost má právo vědět“, vyvolalo obrovskou nevoli ze strany fanoušků i literární kritiky, z nichž nikdo tohoto „práva vědět“ vlastně nechtěl využít. Přepadení Kim Kardashian zase provázely nevkusné komentáře, že si za útok může sama marnotratným životním stylem, který vede.

Tolentino pak připomíná čerstvou knihu feministky Sady Doyle s názvem Trainwreck: The Women We Love to Hate, Mock, and Fear … and Why, která přináší historický a kulturní rozbor určitého typu žen, kam v zábavním průmyslu spadají třeba  Amanda Bynes, Taylor Swift, Lindsay Lohan, Amy Winehouse, Whitney Houston nebo Britney Spears.

Všechny nějakým způsobem porušovaly pravidla hry – buď příliš pily, měly příliš milenců nebo prodělaly nervové zhroucení. Což všechno jako by byly činy, které přitahují sexistické reakce - a media měla vždy tendenci o těchto ženách referovat negativně.