Efekt Viagra ničí brazilský penzijní systém

Světová média plní údajná omluva Tonyho Blaira za invazi do Iráku. Podívejme se tedy detailněji, za co se bývalý britský premiér o víkendu omluvil a v jakém kontextu:  “Omlouvám se za to, že jsme dostávali chybné informace tajných služeb.” prohlásil Blair. Tedy nikoliv, že jsme lhali nebo že jsme přibarvovali informace tajných služeb - činnost, pro niž se za kanálem ujal kouzelný obrat “sex it up”. Blair zjevně trvá na tom, že ve své pověstné složce národu poctivě sdělil, co v tu chvíli věděl. Vlastně byl sám tak trochu podveden.

“Také se omlouvám za některé chyby v plánování a rozhodně za naše selhání ve schopnosti porozumět tomu, co se stane, jakmile režim odstraníme” dodal Blair. Tohle už míří hlouběji do vlastních řad. Absence plánů co dál v okamžiku, kdy se irácký režim zhroutí, je považována za hlavní průšvih celé akce - tedy samozřejmě v kruzích, které ji neodmítají úplně plošně. Představa, že je možné uměle poskládané státy Blízkého východu držet pohromadě jinak než brutální silou, byl zřejmě fatální omyl - Asadovi se ostatně Sýrie rozpadla pod rukama i bez Blaira s Bushem.

A tady je zřejmě nejzajímavější část celé otázky: nakolik Blair a spol. mohou za dnešní situaci na Blízkém východě, konkrétně za nástup Islámského státu (ISIS). Blair se odpovědnosti rozhodně zcela nezříká. “Myslím, že kousek pravdy na tom je,” řekl v diskusním pořadu Fareedu Zakariovi. “Samozřejmě, že není možné tvrdit, že ti, kteří odstranili Saddáma v roce 2003, nenesou žádnou odpovědnost za situaci v roce 2015,“ dodal.

To je samozřejmě obyčejný truismus. Co se stalo, nedá se odestát, jedna událost vede ke druhé. Kdyby nepadl Saddám, vyvíjely by se události jinak; jen nikdo včetně Blairových kritiků neví jak. Vše ale nasvědčuje tomu, že sekulární řezník v Bagdádu je pro část evropské veřejnosti zkrátka přijatelnější než islamističtí řezníci ve městě Rakka.

Problém je jinde. Blair a Bush sehráli před rozporuplnou akcí dramatický tyátr pro vlastní publikum a promrhali důvěru obyvatel. Blair srovnává důsledky přílišné aktivity v Iráku s důsledky nečinnosti v Sýrii a člověk se nemůže divit, že nevidí rozdíl. Když Blair říká, že “je pro něj opravdu těžké omlouvat se za svržení Saddáma Husajna”, také se tomu nelze divit - Saddám rozhodně patřil na šibenici. Dnešní absence v Sýrii je ale do značné míry výsledkem “poučení”, které si Američané a Britové odnesli právě z Iráku. Tohle je důsledek, se kterým by se Tony Blair bez zbytečné chytristiky vyrovnat měl.

Další pozoruhodný spor o minulost se minulý týden také týkal Blízkého východu. “Hitler (v tu dobu) nechtěl židy vyhladit, chtěl je vyhnat. A Mohamed Amín al-Husajní (palestinský muftí) za ním šel a řekl mu: “Jestli je vyženeš, přijdou všichni sem (do Palestiny). Hitler se zeptal: ‘Co s nimi mám tedy dělat?’ a muftí odpověděl: ‘Spal je.’“

Tolik sofistikovaný historický výklad nejrozsáhlejší genocidy v dějinách lidstva v podání izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Hitler podle této verze změnil pod vlivem palestinského muftího názor, naplánoval průmyslovou likvidaci nenáviděné rasy, vybudoval síť koncentračních táborů a pustil se do díla. Netanjahu svoji verzi holocaustu přednesl před týdnem na Světovém sionistickém kongresu. Nešlo o přeřeknutí nebo náhlou duševní slabost, svoji pak ještě několikrát obhajoval.

Od té doby mu historikové z různých stran - izraelské nevyjímaje - vysvětlují, že je úplně vedle. “Profesor Meir Litvak, historik Univerzity v Tel Avivu, nazval Netanjahuův projev hanebným a lživým. Profesor Moshe Zimmerman, specialista na dějiny Německa z Hebrejské univerzity, prohlásil, že ‘tímto se Netanjahu zařadil do dlouhé linie těch, které obvykle nazýváme popírače holocaustu’,“ píší The New York Times.

Muftí Mohamed Amín al-Husajní byl historicky odporná postava a “konečné řešení” mu nebylo proti srsti. Hitlera v něm podporoval, ale jeho skutečný vliv a role nejsou jasné - z Norimberského procesu například vyšel čistý a v klidu dožil. Dnešní nejčastější interpretace zní, že na Hitlera neměl žádný vliv.

Netanjahu ale nevede akademický spor, v emocionálně vypjaté situaci posouvá vinu za holocaust na ramena dnešních Palestinců. “Posouvá odpovědnost za holocaust, za vyvraždění Židů, směrem k muftímu a arabskému světu. To je trik, jehož cílem je pošpinit dnešní arabský svět prostřednictvím arabské minulosti,” čte situaci zmíněný profesor Zimmerman.

V klidných dobách by to třeba za důkladné prozkoumání stálo. Ale dnes Izrael čelí dílčímu povstání, které může přerůst v další intifádu. Každý den umírají izraelští Židé pobodaní palestinskými povstalci a Palestinci zastřelení izraelskou armádou, někdy v sebeobraně a někdy omylem. Všichni jsou pod tlakem. Tím hrozivější je zjištění, že izraelský premiér zjevně dává přednost dalšímu hrocení situace. A že jeho myšlení lze dnes stěží označit za střízlivé.

Další textyzde,zde nebo zde

Pojďme raději jinam. Pokud patříte mezi státní zaměstnance a toužíte po klidu, může vás mrzet, že jste se nenarodili v Brazílii. Být tady třeba učitelkou je docela slušně placené a společensky respektované povolání, ale hlavně … nemusíte ho dělat dlouho. V Brazílii je možné odejít do důchodu třeba v padesáti, někdy i dříve. A pozor, není to ledasjaký důchod. Na zasloužený odpočinek se odchází s plným platem. Čtete správně: v padesáti odcházíte se stoprocentním platem, a pokud jste průměrný Brazilec/Brazilka, čeká vás čtvrt století života na státní útraty (věk dožití se blíží 75 letům).

Žádný háček teď nepřijde, neexistuje. Státní zaměstnanci (a v Brazílii je hodně státních zaměstnanců) to prostě mají takhle zařízené.  Platy třeba ve školství jsou přitom minimálně takové jako u nás, obvykle přesahují tisíc dolarů, příjmy zaměstnanců státních bank a podobně jsou vyšší. Do pozice nároku na plný důchod lze přitom pomocí různých kliček proklouznout i z privátního sektoru.

Situaci v Brazílii detailně popisuje článek The New York Times, autor menu ale píše také z vlastní zkušenosti - tyto řádky totiž ťuká na jihu Brazílie. S úžasem Evropana tak pozoruje, jak si jeho nejmenovaná známá, jedna z mladistvě vypadajících šedesátnic, jež plní brazilská fitcentra, užívá již více než deset let plný důchodový plat učitelky prvního stupně. Důchody je ovšem možné i zdědit. Jiná autorova známá tak odmítá uzavřít sňatek se svým partnerem, protože by se tím připravila o doživotní důchodovou rentu po zesnulém manželovi.

V Brazílii je populární termín “syndrom Viagra”, který popisuje situaci, kdy se svižní šedesátiletí muži ke svému “úžasu” ocitají v centru pozornosti dvacátnic a třicátnic: až jednou z tohoto světa odejdou, zůstanou mladé manželce krásné vzpomínky a pravidelný příjem. V extrémních případech se důchody dědí přes generace: dcery vojenských profesionálů tak jsou stále vydržovány na státní útraty - a překvapivě se prý do sňatků, které by je od příjmů odstřihly, také nehrnou.

Bývaly doby, kdy bylo státních zaměstnanců vzhledem ke zbytku populace málo; to je ale pryč. Brazílie prochází stejným demografickým vývojem jako jiné bohatší kouty planety, počet dětí na jednu ženu se během tří desetiletí zhroutil ze 4,3 na 1,7. Již dnes vydává stát na důchody 10 procent brazilského HDP a bude hůř: populace prudce stárne. Stát Rio de Janeiro tak již letos vyplatí na penzích 4,5 miliardy dolarů, zatímco na školství a zdravotní péči mu dohromady zbude 3,6 miliardy. I tak je ale kvůli propadu cen ropy před bankrotem. Stát Rio Grande de Sul už celé měsíce vyplácí znervóznělým důchodcům rentu po částech, na splátky.

Podle ekonomů se Brazílie stále rychleji řítí do zdi - a proti tomu, co ji čeká, je prý řecké drama vlastně fraška. Pro nás z toho ale plyne zajímavé poučení. I v Brazílii se totiž zdá, že jednou zavedené výhody lze v demokratické společnosti velmi těžce odejmout. Současná prezidentka Dilma Rousseff to například tváří v tvář recesi a obrovskému deficitu trochu zkusila, jenže ejhle! - nepřátelský Kongres na truc schválil naopak další navýšení důchodů a hodlá spor využít k jejímu odvolání. Komentátoři se ale shodují, že v okamžiku, kdy se dnešní vládnoucí strana ocitne v opozici, role se prostě obrátí.

Což je vidět i v běžném životě. V rozhovorech se známými je téma důchodů tak trochu tabu. Nikdo z oslovených ani omylem nepovažuje svůj důchod za nic přehnaného nebo nezaslouženého. Pokud ho politici nedokážou vyplácet, je to proto, že kradou nebo rozhazují peníze na chudé (sociální dávky považují brazilští středostavovští důchodci vesměs za projev čistého komunismu). A v takovém případě je samozřejmě zapotřebí politiky vyměnit.

A na závěr jednu dobrou zprávu. Jak si všiml britský deník The Telegraph, geniální britská profesorka astrofyziky konečně dosáhla ocenění za svoje průlomové objevy. Dame Jocellyn Bell Brunell - Dame je šlechtický titul, který vědkyně obdržela v roce 2007 - stála koncem 60. let u objevu prvního rádiového pulsaru, který tehdy s kolegou Antony Hewishem nazvala LGM-1 - tedy little green man-1, malý zelený mužíček. Antony Hewish za tento objev a další práce v roce 1974 obdržel Nobelovu cenu, Jocellyn Bell Burnell ovšem nikoliv, přestože bylo toto “opomenutí bylo mezi odborníky kritizováno.

The Telegraph poznamenává, že vědkyně se nenechala znechutit a časem pomohla ženám ve vědě prolomit nejednu bariéru: stala se například první prezidentkou Královské astronomické společnosti a Fyzikálního institutu. Teď získala za své celoživotní úsilí a úspěchy prestižní The Prudential Women of the Year Award.

Video: V roce 1969 nahrál 14tiletý fanoušek Beatles Jerry Levitan v hotelovém pokoji rozhovor s Johnem Lennonem. O 38 let později režisér Josh Raskin použil autentickou audionahrávku a za pomoci animace vytvořil snímek, který byl v roce 2007 nominován na Ocsara. Server Atlantic jej nyní nabízí v rámci své  filmové série.

Kulturní tip: Rodina je základ státu.  ČT2 27.10.2015  21:55. Libor (Igor Chmela), bývalý učitel dějepisu, který dosáhl vysokého manažerského postu ve významném finančním ústavu, si řadu let spokojeně žije společně se svou rodinou v luxusní vile na okraji Prahy. Bezstarostný život ale netrvá věčně a na povrch začnou vyplouvat machinace s penězi klientů týkající se celého vedení banky.