Jak být dobrým mentorem perfekcionisty? Tak zní otázka, na kterou se pokouší odpovědět stať na serveru Harvard Business Review od W. Brad Johnsona a Davida G. Smitha. Oba hned v úvodu upozorňují na zásadní rozpor v pojetí toho, co perfekcionismu vlastně je. Stačí to slovo vyslovit v kanceláři šéfů, vůdců a manažerů - a všichni začnou s uznáním pokyvovat a předhánět se, kdo z nich je vlastně největší perfekcionista. Tahle vlastnost tu je ceněná jako maximální hodnota a každé pracovní prostředí se ji snaží navodit a podporovat. Rodí se tu pojetí jakéhosi „dobrého perfekcionismu“ - což je však z hlediska psychologů oxymóron.
Ve skutečnosti jsou totiž touha vyniknout a perfekcionismus dvě zcela odlišné vlastnosti. S pravým perfekcionismem souvisí vysoká míra stresu jedince, úzkosti, stanování si příliš vysokých cílů, stejně jako vysoká míra smyslu pro povinnost a sebekritiky spojená se strachem ze selhání.
Leckdy se spolu s ním objevuje i obsedantně kompulzivní porucha. Motivací pravých perfekcionistů totiž není – jak by se dalo čekat - entuziasmus či vyhledávání výzev, ale naopak nutnost dostát závazkům a nárokům, které má jedinec nastavené na maximum. V rodičovství zase perfekcionisté kladou na své děti mnohem větší nároky spojené s menšími projevy podpory. Nepřijímají nedokonalost.
Autoři pak stať uzavírají sadou praktických rad a doporučení pro mentoring a coaching perfekcionistů, kde má důležité místo humor i snaha dovést perfekcionistu k akceptování chyb, které ponechá bez nápravy.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
