Co poslouchat na smrtelné posteli?

Šéf glasgowského divadelní společnosti Vanishing Point Matthew Lenton se spolu Skotským orchestrem vydali zkoumat roli hudby v péči o pacienty v posledním stádiu života. „Já zatím ještě neumřel,“ cituje Lentona , „a tak nevím, jestli ta myšlenka o síle hudby pomáhající člověku povznést se není jen snaha nějak romantizovat smrt. Ale zajímá mě to.“

Že víra v sílu hudby při posledních pozemských krocích není jen zástěrkou před drtivostí smrti, dokazuje řada studií. Guardian cituje jednu od výzkumníků z kanadského Toronta, podle níž může hudba „snížit pocit deprese a sociálního osamění a naopak zvednout snahu po komunikaci, po vyjádření sebe sama, posílit sílu vzpomínek a vyrovnanost se životem“.

Hudební terapeuti obecně pro tenhle účel doporučují poslech písní a skladeb, se kterými člověka pojí nějaký zážitek nebo vazba.  Jedna psychiatrická klinika na Floridě sestavila seznam písní, které - zdá se – chytají za srdce lidi po celém světě. Soupis je široký, od Celine Dion přes Enyu až k Susan Boyle, takže - připomíná Guardian -  pro všechny zájemce se vyplatí dopředu jasněji říct, co eventuálně chtějí na smrtelné posteli poslouchat.

Skotský orchestr provedl na tomhle poli své vlastní zkoumání. V hospici pro pacienty s terminální rakovinou Maggie's Centre v Dundee hráli jeho muzikanti klientům díla různých skladatelů a ptali se jich, jaká hudba jim přišla významná a přinesla jim alespoň na chvíli klid a vyrovnanost. Na programu byl Philip Glass, La Monte Young, Arvo Pärt a Goldbergovy variace od J. S. Bacha.

Naprosto největší úspěch zaznamenal v tomto experimentu celosvětově populární estonský skladatel Pärt. Je to možná tím, že jej od ostatních minimalistů odlišuje neskrývaná spiritualita. „Zatímco jeho kolegové jako Glass nebo Steve Reich skládali vize nových sociálních struktur, tenhle tichý Estonec do hloubky zkoumal víru hudby,“ píše Guardian. „Jeho rané dílo narazilo na ostré odmítnutí úřadů v Sovětském svazu (jehož bylo Estonsko součástí), byl obviněn z ‚dekadence a poklonkování Západu‘. Takže řadu následujících let prostě jen naslouchal hudbě jiných.“ A když se v roce 1976 vynořil z ticha, byla to událost.

Mathew Lenton zvolil pro svůj test v Dundee část Pärtova houslového koncertu Tabula Rasa z roku 1977. Do velké míry i proto, že se dozvěděl, že jde o hudbu často vyžadovanou umírajícími pacienty s AIDS v newyorských hospicích. Shodou okolností je právě Tabula Rasa skladbou, která Pärta poprvé představila západnímu publiku a přinesla mu věhlas. Řada kritiků charakterizuje tu hudbu jako „nadčasovou“ – ale skladatel sám s tím nikdy nesouhlasil. „Čas má hluboký význam,“ cituje estonského minimalistu The Guardian. „Ale je jen dočasný, stejně jako naše životy.“