Clintonovi rádi hrají podle vlastních pravidel

V dalším kole nekonečné řecké krize se nehraje jen o to, co se stane s dluhem či o setrvání či odchodu Řecka z eurozóny. Hraje se rovněž o to, kdo bude mít v Evropě poslední slovo: zda silné národní vlády, jak tomu bylo doposud, nebo Evropská komise vedení ambiciózním Jean-Claudem Junckerem. Bývalý lucemburský premiér už loni oznamoval, že chce komisi silnou a politickou - a bylo jasné, že dříve či později přijde střet s členskými státy, které dosud měly v zásadních okamžicích navrch. Ten moment právě nastal.

Jak připomíná týdeník Der Spiegel, napětí mezi Řeckem a Německem se vyostřuje a na chodbách Evropské centrální banky se začíná více či méně otevřeně hovořit o „grexitu“, i když Juncker naopak hlasitě podporuje setrvání země v eurozóně. „Řecká krize už dávno není partií pokeru, v níž jsou v sázce miliardy eur. Nyní jde také o to, kdo skutečně rozhoduje v Bruselu,“ píše Spiegel. „A v Berlíně pochopili Junckerova slova přesně tak, jak je myslel – jako výzvu. (…) Konflikt mezi Berlínem a Bruselem bude zásadní.“

Souboj mezi šéfem Evropské komise a německou kancléřkou se vede i o odkaz jednoho z předchůdců Angely Merkel – Helmuta Kohla. Zatímco Juncker se hlásí k jeho vizi stále těsněji propojené Evropy (a mimo jiné podpořil Kohlovu nejnovější knihu), kancléřka se od Kohlových představ odklání.

První skandál amerických prezidentských voleb 2016 nejenže médii rychle neprosvištěl, ale naopak narůstá na rozměrech. A přitom se důvod – zejména z české perspektivy – zdá být vcelku banální. Jak nedávno vyšlo najevo, horká favoritka demokratických primárek a nejspíše celých voleb Hillary Clinton během působení v čele amerického ministerstva zahraničí používala soukromý email.

Problém je to proto, že vládní představitelé mají povinnost používat email úřední, mimo jiné aby bylo možné veškerou komunikaci archivovat. Spolupracovníci ex-ministryně ujišťovali veřejnost, že zákon neporušila, a argumentovali tím, že všechny úřední emaily, které za dobu ve funkci prošly jejím účtem, tedy celkem více než 55 tisíc stran, odevzdali úřadům. A ty které náhodou neodevzdali, budou mít v archivu ostatní úřady.

Jenže jak upozorňuje deník The New York Times, je pravděpodobné, že některé z těchto emailů jsou ztraceny, protože ani dotyčné úřady se nepřetrhly v pečlivém archivování. Dojem transparentnosti neposiluje ani fakt, že Hillary Clinton 30 tisíc emailů ze svého účtu smazala. Prý byly výhradně soukromé povahy (o lekcích jógy či svatbě dcery), ale nikdo z jejího týmu u toho neasistoval, a nemůže tak doložit, že smazala skutečně pouze soukromou korespondenci.

Týdeník Time aféra inspirovala k obsáhlému textu, v němž upozorňuje, že „email-gate“ dokládá přesvědčení manželů Clintonových, že mohou „hrát podle vlastních pravidel“ spíše než respektovat pravidla všeobecně přijímaná. „Společně s manželem, dvaačtyřicátým americkým prezidentem, je Hillary Clinton spolutvůrkyní politického světa, v němž dokumenty mizí a slova mají různé významy,“ píše Time. Billovy sexuální aféry či příliš těsné vztahy se sponzory udělaly podle Timu z ambiciózního manželského páru tak trochu tajnůstkáře.

Jakkoliv je zatím brzy na to posoudit, nakolik zničující celá věc může být pro očekávanou kandidaturu, Time si všímá hemžení mezi případnými demokratickými protikandidáty i u republikánů. Peggy Noonan, někdejší Reaganova speechwriterka, má už ve Wall Street Journal jasno: když píše, že jsme možná viděli „začátek konce“ kampaně.

Jedním z problémů tuzemské sociální demokracie po dlouhá léta zůstávala propast, která zela mezi reálnými kroky strany a postoji a typem voličů, kteří v západních zemích rádi strany typu ČSSD volí. Tedy mladšími, vzdělanými, městskými. Mimo jiné také proto, že v teorii sice strana – stejně jako její partnerské evropské partaje - propagovala ženskou emancipaci v politice, ale v praxi se jí bránila.

V tomto směru přinesl právě proběhnuvší sjezd hlavní vládní strany jistý posun. Jednak se neopakovaly trapné scény z minulých let, kdy delegáti nebyli opakovaně schopni vybrat ze slušných kandidátek jednu místopředsedkyni. Tentokrát hladce do vedení zvolili hned dvě zástupkyně předsedy, přičemž ani jedna není do počtu: Michaela Marksová vede ministerstvo práce a sociálních věcí, Lenka Teska Arnoštová pracuje jako náměstkyně ministra zdravotnictví.

Další rozhodnutí je problematičtější. Už v krajských volbách napřesrok budou sociální demokraté ctít nově schválenou zásadu čtyřiceti procent osob „opačného pohlaví“ na kandidátkách, ovšem nová pravidla neříkají, které pozice mají tyto osoby – v případě ČSSD půjde samozřejmě o političky - obsadit. Obejít tuto zásadu bude snadné a regionální buňky v tom mají dlouholetý cvik: kolegyně stačí prostě naštosovat do druhé půlky kandidátních listin. Kvóty splněny, mocenské pozice neohroženy.

Poměrně nekompromisně to shrnuje v posjezdovém komentáři v Hospodářských novinách David Klimeš: "Sobotka se předvádí jako velký reformátor dovnitř strany, ale navenek není schopen prezentovat stranu moderním programovým tématem. Nechce nalákat podnikatele snížením ceny práce, nechce přitáhnout mladé dobrou kulturní politikou, nechce oslovit intelektuály jasnou zahraniční politikou, nechce přetáhnout voliče zelených ekologickou daňovou reformou. Sobotka chce být prostě moderní, aniž by přestal být tradičním sociálním demokratem. Což jde věru těžko."

Velkou Británii čekají letos parlamentní volby a znalec českého politického prostředí se musí jen pousmát nad zděšením, které zatím vyvolávají předvolební preference. Obavy vyvolává fakt, že volby zatím nemají jasného favorita a reálně hrozí, že nejenže se bude opakovat scénář z minulých voleb, po nich vznikla první koaliční vláda od druhé světové války, ale že se bude opakovat s větší intenzitou. Jinými slovy – že na Brity čeká vícečetná koalice se slabou většinou, což je v jejich politické tradici jev nevídaný.

Někdejší poradce labouristických premiérů Wilsona a Callaghana a bývalý ministr ve vládě Tonyho Blaira Bernard Donoughue ovšem ve Financial Times namítá, že ti, kdo tento scénář považují za nevyhnutelný, „ignorují nepříliš vzdálenou politickou historii“. Což on nedělá, a to proto, že ji sám spoluvytvářel. Dva premiéři, jimž v sedmdesátých letech radil, zvolili „prověřenou a vhodnější alternativu ke koalici“.

Menšinovou vládu buď s dlouhodobou smlouvu o tiché podpoře (jak to udělal Callaghan s liberály), případně náročnější menšinové vládnutí, v němž si kabinet hledá v parlamentu podporu pro každý krok. „Většina komentátorů předpokládá, že menšinové vlády nejsou stabilní a bez zaručené většiny v parlamentu dlouho nepřežijí. To ale nemusí být pravda,“ píše Donoughue.

Video: V Česku se zatím jedním nešťastným tweetem nikdo nezruinoval, za hranicemi – zejména v mírně přecitlivělých Spojených státech - se ovšem řady zničených kariér pěkně rozrůstají, jak shrnuje v Guardianu novinář a filmař Jon Ronson. Přešlap na Twitteru může vést k vyhazovu, ke společenské ostrakizaci, k pocitům zmatení a izolaci. Moc uživatelů Twitteru je podle Ronsona novodobou verzí lynčujícího davu.

Kulturní tip: Hon. ČT2, 16. 3., 21.50. Nekompromisnost, s níž se severské filmy stavějí k lidské temnotě, má v sobě i dánské drama Hon točící se kolem falešného obvinění ze zneužití dítěte. V roli učitele Lucase, který bojuje o očištění pověsti v dánském městečku, kde se každý zná s každým, exceluje Mads Mikkelsen. Do jeho tváře si lze projektovat sympatie i antipatie – a divák tak neví, jaký hlavní hrdina je a co si o něm myslet. Snímek mu vynesl cenu v Cannes a byl nominován na Oscara. Jeho režisér Thomas Vinterberg na sebe poprvé upoutal pozornost v roce 1998 Rodinnou oslavou, jež v neučesaném stylu Dogmatu 95 otevírala rodinná traumata.