Bulimie Amy Winehouse nezajímala její rodiče ani bulvár

Péče o sebe sama je hodně trendové sousloví. Co ale dělat, když tato aktivita začne člověku přinášet více zátěže než uvolnění. Tak se ptá Jennifer Pan v komentáři na serveru The Fader. Za příklad uvádí svou kolegyni, která spoléhala na řadu praktik odbourávajících stres – od meditací přes bylinky a akupunkturu po raw dietu. Vše jen proto, aby ustála nároky náročného zaměstnání. Vtip je v tom, že sama organizace tohoto náročného režimu jí však místo relaxace začala přinášet další stres. A není v tom osamocená.

Sebepoznání, relaxace, stress-management. To vše jsou termíny, které se ujaly v polovině osmdesátých let a od té doby se staly základem hledání optimální rovnováhy mezi prací, rodinou a osobním životem. A také odstartovaly velmi dobrý byznys

Ukazuje se totiž, že ruku v ruce s nástupem digitálních technologií, chytrých telefonů a společně s nároky na neustálou dostupnost patří zaměstnanci ve Spojených státech k těm nejvíce pracujícím v celém industrializovaném světě. Zároveň tu je velmi vysoký výskyt nemocí spojených se stresem. Častěji postižené jsou ženy, které jsou v práci méně hodnocené, navíc se podle statistik stále drtivou většinou podílejí na chodu domácností.  A všichni hledají způsob, jak si dát pauzu a efektivně si odpočinout.

Slabina tohoto uvažování však podle Jennifer Pan spočívá v tom, že nikdo příliš nerozlišuje dvě naprosto zásadní kategorie. Zotavit se do práce a zotavit se od práce. Pokud je totiž cílem péče o sebe sama jen to první – tedy to, aby byl člověk po odpočinku schopný pracovat tvrději a rychleji, pak se stresu nikdy nezbavíme.

Jak počítače mění způsob, jímž vysvětlujeme svět. To je titulek, kterým uvádí svůj text na webu Wired kvantový fyzik a popularizátor vědy Michael Nielsen. Všímá si změny, kterou počítače vnesly do toho, jak chápeme práci s daty. Za příklad si bere překlady z angličtiny do francouzštiny, kdy se programátoři dlouhá léta snažili postupovat podle gramatických pravidel. Programy převáděly strukturu vět, a pak nahrazovaly francouzská slova těmi anglickými. Nepřinášelo to ovšem valné výsledky.

Změna přišla až na konci osmdesátých let, kdy úkolu zcela nově chopili programátoři z IBM. Vzali přepisy debat z kanadského parlamentu, které se ze zákona pořizují jak v angličtině, tak francouzštině, a nechali je počítačem porovnat, aby vypozoroval podobnosti. Například na místě, kde se francouzské verzi objevuje bonjour, v anglické je hello. Počítač přitom ani nevěděl, co daná slova znamenají; vše začalo bez slovníku a znalosti gramatiky. Na základě porovnávání obrovského množství textů pak byl počítač následně schopen vzít zcela neznámou francouzskou větu a najít pro ni ideální anglické vyjádření.

Jednalo se o naprosto radikální řešení, protože tento přístup hodil přes palubu všechny znalosti, které máme o povaze jazyka. Přesto dosáhl daleko lepších výsledku a na podobném principu dnes funguje i relativně spolehlivý Google Translate. Tyto statistické modely mají dnes mnoho kritiků, kteří je považují za nevědecké. Zjednodušeně řečeno: fungují lépe, aniž bychom byli v detailu schopni porozumět proč. Navíc se tu pracuje s daty, která neprošla analýzou. Renomovaný matematik Pierre Deligne namítá: „Nevěřím důkazům, k nimž došel počítač. Jsem v tomto ohledu egocentrický; důkazu věřím, pokud mu rozumím, pokud je jasný.“

Přesto Nielsen očekává, že podobný přístup se brzy osvědčí i mimo pole lingvistiky. Především proto, že tu je možno pracovat s obrovským množstvím informací, v nichž počítač dokáže najít systém a vnést do nich zjednodušující řád.

Musíme mluvit o tom, jakou roli sehrála v úmrtí Amy Winehouse její porucha příjmu potravy. To si klade za úkol pečlivý článek Kayleigh Hughes na serveru Pitchfork. Autorka se odráží od mimořádného dokumentu Amy, který měl minulý týden premiéru i v českých kinech a jejž Respekt recenzoval. Hughes upozorňuje na to, že ačkoli bulvár za jejího života dychtivě hledal sebemenší příležitost psát o její závislosti na drogách i alkoholu, mlčel o bulimii, kterou trpěla již od teenagerských let.

I aktuální dokument tuto poruchu tematizuje jen okrajově. Zmiňuje ji matka, když vzpomíná na moment z dospívání, kdy za ní Amy přišla s tím, že objevila úžasnou dietu, kdy člověk může sníst, kolik chce, ale nepřibere ani deko. Oba rodiče nad tím však mávli rukou. Ne vždy byla zpěvačka takto štíhlá - a i když bojovala se závislostmi, bulimie zůstávala tabu pro všechny její blízké. Temná kapitola, o níž se nemluví. Anorexie a bulimie shodně patří mezi poruchy, které má okolí sklony přehlížet, především proto, že často nemá přímý vliv na běžné fungování v každodenním životě. Člověk – i když je nemocný – stále dokáže zvládat běžné úkoly, fungovat ve vztahu atd.

Přitom ze všech psychický poruch, ty související s příjmem potravy mají nejvyšší úmrtnost. Bylo to právě dlouhodobé oslabení organismu, kvůli kterému Amy Winehouse nejen zkolabovala z předávkování, ale nakonec i zemřela na otravu alkoholem. Přesto jako téma zůstávají v pozadí. Jak Hughes upozorňuje, nároky na štíhlost doléhají na každou ženu, která se pohybuje v šoubyznysu. Nepřirozené stravovací návyky jsou denní realitou zábavního průmyslu a často mohou mít fatální důsledky. Ovšem pro veřejné mínění je stále snesitelnější zabývat se tím, kolik toho hvězdy vypijí, nebo jak si užívají večírku, než by se řešilo, za jakou cenu se udržují na své váze.

Muži mají rádi Twitter a LinkedIn, ženy zase Facebook, Pintrest a Instagram. Zároveň je evidentní, že cílová skupina všech těchto sítí stárne. To vyplývá z výzkumu uživatelů sociálních sítí, který v Americe aktuálně provedlo Pew Research Center. Na Facebooku ženy vedou o 7 %, na Pinterestu dokonce o 29. Zpráva dále srovnává uživatele podle věku, kde jasně vítězí Instagram coby síť, kterou si oblíbili teenageři.

Video: O nejsugestivnější hudební video poslední doby se postaral americký zpěvák vystupující pod jménem Autre Ne Veut. Respektive režisérka Allie Avital, která jeho singl World War Pt. 2 pojednala doslova jako splynutí duší i těl.

Kulturní tip:Bohové musí být šílení. Prima, 16.8. 20:15. Vysoce hodnocená jihoafrická komedie, o domorodci jménem Xi (hraje ho skutečný San), který se vydává na dlouhou pouť s cílem vrátit bohům posvátný předmět. Tedy láhev Coca-Coly, kterou nad jeho územím vyhodil pilot z kabiny letadla. Bez zajímavosti není ani fakt, že právě pod vlivem tohoto filmu si zvolila své jméno newyorská kapela !!! Tři vykřičníky se totiž na obrazovce objevují vždy jako titulek, když domorodci vydávají klikání připomínající ve výslovnosti chk-chk-chk.