Míří Breivik na pokraj šílenství?

Libanon truchlí za 41 obětí dvou čtvrtečních sebevražedných útoků, k nimž se přihlásil Islámský stát. Dva útočníci se vyhodili do vzduchu před mešitou a plnou pekárnou, to vše v šíitské čtvrti Bejrútu a základně hnutí Hizballáh - to se v Sýrii a Iráku účastní bojů proti sunnitskému hnutí ISIS. Podle BBC není útok vlastně překvapením. Horká občanská válka skončila v někdejším “Švýcarsku Blízkého východu” v roce 1990, studená trvá v nábožensky rozdělené zemi dodnes. Sektářský útok má narušit křehkou, leč trvající stabilitu. Připomeňme, že v malé zemi žije přes milion válečných uprchlíků, především ze Sýrie.

Mít před sebou vidinu dalších minimálně osmnácti let života bez kontaktu s jinou lidskou bytostí – s výjimkou jedné hodiny týdně s odměřeným ozbrojencem - by se někomu velmi specifickému mohlo zdát jako žádoucí perspektiva. Ale pro drtivou většinu lidí je to hororová představa. A to nemusí být zavřený v temné a vlhké kobce plné krys a hadů; i v komfortně vybaveném prostoru může být taková osamocenost čiré utrpení. Do téhle drtivé většiny populace patří Anders Breivik. A norský veřejný ochránce práv mu dal (podmíněně) za pravdu.

Masový vrah v červenci 2011 nejprve zabil osm lidí v Oslu bombovým útokem a poté vyzbrojen puškou vyrazil na nedaleký ostrov Utøya, kde zavraždil 69 účastníků letního tábora, čímž vším chtěl podle svých slov protestovat proti - v jeho očích - přílišné norské náklonnosti k neevropským kulturám. Nyní se ozval, že jeho trest - 21 let na samotce, jež může soud prodloužit - je týráním a porušením jeho lidských práv. A žaluje norský stát. Soud začne v březnu. Výrok ombudsmana nicméně rozhodnutí nijak nepředjímá, ostatně ten pouze řekl, že u režimu Breivikova věznění je "riziko, že se z něj stane nelidské zacházení”.

Breivik už jednu úlevu dostal. Původní striktní samotku vedení věznice zmírnilo zmíněnou jednou hodinou týdně “společných aktivit s ostrahou”. Jak přesně taková aktivita vypadá, veřejnoprávní NRK, která zprávu přinesla, nepřibližuje.

Autor menu je norským postupem dost nadšený. Zaprvé norský stát dává najevo, že svým zásadám a principům důvěřuje - a ani Breivikův čin jimi nedokázal v nejmenším otřást. Ale je to dobrá zpráva i pro ty, kteří by Breivikovi přáli zmíněnou kobku s krysami i spoustou dalších trýznivých vymožeností: osamocení, jež zažívá, podle psychologů může jednoho snadno dovést na pokraj šílenství. Pro Breivika bude trest bezpochyby horší, když mu soud vyhoví, a on zůstane příčetný.

Cela pro jednoho v norském vězení není jediné místo, kde se lidé cítí sami. Nina Keneally (63) poté, co se před dvěma lety přistěhovala do newyorského Brooklynu, nabyla dojmu, že se to může snadno stát i uprostřed světové metropole. Alespoň některým se rozhodla jejich úděl ulehčit a za čtyřicet amerických dolarů (nějakých tisíc českých korun) nabízí hodinu mateřských rad a naslouchání.

“Potkávala jsem spousty mladých lidí, kteří se mnou začali jen tak mluvit,” popisuje bývalá produkční a matka dvou dospělých synů. O čem? To napovídá na svých stránkách, kde je možné službu objednat a kde ji uvozuje větou “když potřebujete mámu… jen ne zrovna tu vlastní mámu”.

Tedy o čemkoliv, kde je žádoucí rada zkušeného a citlivého člověka, ale kde problém s našimi nejbližšími je, že jsou jaksi příliš blízcí. Keneally má několik stálých klientů a spoustu objednávek. Jeden ze zájemců například chtěl, aby kvůli několikadennímu intenzivnímu prožitku pronajatého mateřského pouta přiletěla do Evropy; Keneally odmítla, potenciální klient se tedy musí spokojit s vlastní matkou na příslušné straně Atlantiku.

Prospívají průzkumy veřejného mínění politice a demokracii? A existuje vůbec veřejné mínění samo o sobě, nebo je to výtvor metody podle logiky “veřejné mínění je to, co měříme výzkumem veřejného mínění”? >Podobné otázky si klade měsíčník New Yorker – a jak už to u podobného přemýšlení bývá, k jednoznačnému závěru nedochází, což samozřejmě zajímavému přemítání nemůže být na překážku.

Jak autor tvrdí, ještě v žádné americké prezidentské kampani nebyly průzkumy tak důležité a jejich výsledky neměly v debatách – v hádkách, sérii vzájemných urážek či jakkoliv chcete kampaň především na republikánské straně charakterizovat - takovou váhu. Ale zároveň ještě nikdy nebyly tak nespolehlivé.

Pomiňme tradiční dilema průzkumů veřejného mínění: Má se jimi politik řídit? Od jaké míry je to problém - neboli od jaké míry již od politiků čekáme, že přestanou naslouchat průběžně vyjadřovanému “hlasu voličů” a začnou se řídit vlastní hlavou? Je tu ještě dilema daleko závažnější.

Průzkumů se provádí ohromné množství, otázky kladou nejen sociologické firmy a zavedené ústavy, ale ve velké míře i média, a to telefonicky. Dochází tak k jisté inflaci, jež má za důsledek, že lidé jsou otrávení a průzkumníkům neodpovídají. To by nebyl problém, sociologie vyvinula dostatečně propracovanou metodologii zajišťující spolehlivost průzkumů.

Ale v takovém množství, časovém presu - a finanční náklady také nejsou zanedbatelné - nemohou chyby nevznikat. Už jen to, že na rozdíl od 30. let telefon rovnou nepoloží řádově pouhá procenta oslovených. “Veřejné mínění”, jak jej drtivá část zveřejněných průzkumů prezentuje, tak představuje „reprezentativně a metodologicky perfektně zpracovaný názor těch, kteří si chtějí z různých důvodů promluvit po telefonu“.

A pak je tu samozřejmě kardinální otázka, která je u rychloprůzkumů klíčová. Lidé vyjadřují názor na řadu věcí; ale opravdu nějaký názor mají? Přemýšleli vlastně někdy o tom, nač jsou tázáni? Nedůsledně provedený výzkum na něco takového nemá šanci přijít. Tohle všechno jsou věci, které ony desítky publikovaných průzkumů týdně silně znevěrohodňují. Odtud také pramení už pravidelně opakované povolební překvapení ve Španělsku, v Portugalsku, v Británii… Všude tam “voliči zaskočili analytiky”.

Odpovědí podle New Yorkeru nemusí být to, že lidé jsou vrtkavější nebo mysteriózně mění názory před volební urnou. Důvodem je možná přílišná adorace čísel, která z principu nemohou být přesná. Přitom jsme svědky jejich zbožšťování ve stále větší míře - jak ze strany novinářů, tak politiků.

Video: Skandál: Strabucks nedal na kelímky vánoční motivy.

Kulturní tip: Vražda Ing. Čerta.  ČT art 13.11.2015  22:20. Jediný režijní počin výtvarnice a scenáristky Ester Krumbachové vypráví o ne zcela mladé ženě, která touží po svatbě. Natočila jej podle vlastní povídky a scénáře, navíc se na něm podílela i výtvarnou koncepcí a návrhy kostýmů.