Až se bude zpívat, jak Guzmán utekl tunelem na motorce

Grexit je (alespoň do středečního hlasování řeckého parlamentu) zažehnán a kde kdo v Evropě stále rozdýchává víkendové divadlo. “Proč jsou Merkel a Schauble na Řeky tak přísní?” ptá se i server Politico v článku s příznačným názvem “Zlí policajti Evropy”.

Odpovědí je situace v Německu.

Berlín nalil do záchrany Řecka 90 miliard eur - a pokud se vše bude vyvíjet podle dohody, chystá se na jih Evropy napumpovat dalších minimálně 20 miliard.

Němci to vnímají jako nevratnou půjčku a rozhodně nejsou nadšení. Téměř polovina z nich se vyslovuje pro odchod Řecka z eurozóny; je to nejvyšší procento ve všech zemí, v nichž agentura YouGov dělala v pátek průzkum.

Atmosféru v Německu dobře dokresluje i vývoj preferencí, ministr Schauble totiž díky svým jestřábím postojům nedávno předstihl kancléřku Merkel. Schauble přitom v minulosti sehrál klíčovou roli, když se snažil “prodat” dosavadní záchranné balíky v parlamentním klubu křesťanských demokratů - bez něj by se mohlo stát, že kancléřka ztratí nejen oblibu veřejnosti, ale i podporu vlastních poslanců.

Politico si všímá teatrálního příjezdu kancléřky na nedělní summit. “Přišli jsme o nejdůležitější měnu, a tou je důvěra a spolehlivost. Povedeme obtížné rozhovory a dohoda nemusí být za každou cenu,” prohlásila, když vystoupila ze svého černého audi, nedovolila žádné otázky a zmizela v útrobách budovy. Vzkaz, adresovaný domů do Německa, prý dobře fungoval - o pár hodin později jím otvírala večerní zpravodajství státní televize ARD.

Najít v Evropě slova chvály za způsob, jakým Řecko a Německo krizi řešily, je velmi obtížné. “Dohoda může být tím nejlepším, v co bylo možné doufat. Křeče, v nichž se rodila, ale způsobily zásadní škody - a i nyní by si jen hodně odvážné duše vsadily na její úspěch,” píše ještě docela vstřícně Financial Times. Britové mají pochopení pro pozici, v níž se Němci vzhledem k naprosté nedůvěryhodnosti řecké vlády ocitli, ale upozorňují zároveň, že nekompromisní brutalita německých požadavků vrhá pochybnosti na celý smysl existence společné měny - ta se prý hrozí proměnit v mechanický systém fixních směnných kurzů prostý jakékoliv vize.

“Není to unie, je to fiasko,” píše na serveru Foreign Policy bývalý diplomat a investiční bankéř Edward Harrison. Evropská integrace se podle něj proměnila v čistou mocenskou politiku využívající ultimáta a donucovací prostředky.

“Ultimátum, kterému v tuto chvíli Řecko čelí, ukazuje naprosté opovržení systému společné měny pro jakákoli práva na národní suverenitu, jež by Řecko jako člen měnové unie mohlo mít. Odhaluje evropský projekt jako způsob uchvácení moci ze strany nevolených elit v Evropské komisi a Evropské centrální bance.“

O tom se jistě dá polemizovat, protože obě zmíněné instituce hrály v průběhu vyjednávání spíše umírněnější roli. Pojďme ale dál: i Reuters vykazují pochopení pro to, že Řekové si většinu ran zasadili sami. Vyhlídky země jsou podle komentátora Hugo Dixona (autora knihy zastávající se setrvání Británie v EU) velmi pochmurné.

Apokud jde o důvěru, hazarduje s ní kvůli divokým postojům i Německo. Nápady jako dočasné vyloučení Řecka z eurozóny sice nakonec spadly pod stůl, ale skutečnost, že se twitterový hashtag #ThisIsACoup (TohleJePřevrat) v průběhu noci z neděle na pondělí stal druhým nejfrekventovanějším na světě, vystihuje mnohé.

Dixon také upozorňuje, že dohoda má řadu nevyjasněných ale zcela zásadních bodů: jak to zařídit, aby Řecko 20. července neprošvihlo splátku ECB, jak rekapitalizovat banky (panuje podezření, že dojde na očesání kont), jak nastavit rozpočtové škrty, aby se země zase neuvízla ve spirále recese. Hlavní je ale politická nejistota: kdo vlastně bude dohodu zavádět do praxe, kdo bude v Řecku vlastně vládnout?

V podobném výčtu na právě nadšených reakcí by se dalo ještě dost dlouho pokračovat. Abychom ale jen nedštili oheň a síru, Douglas J. Elliott z amerického think-tanku Brookings to vidí z té lepší stránky. Tříletá dohoda je podle něj dobrou zprávou pro světovou ekonomiku, protože snižuje nebezpečí, že evropské problémy zpomalí globální byznys. Na dohodě také vidí jisté pozitivní rysy. Řekové prý získali dlouhodobý plán za 85 miliard, což je mnohem lepší než původně zamýšlená jednoletá pomoc - a podmínky jsou jen o něco tvrdší. Z prohlášení po summitu navíc vyplývá, že ve hře je značné prodloužení splatnosti dluhů a další snížení úroků - tedy realistická podoba toho, co Řekové a levice nazývají odpuštěním dluhu.

Člověk zjevně potřebuje přesídlit do Washingtonu, aby se mu svět jevil ve světlejších barvách.

Pro ty, kteří mají rádi zábavné historky ze zákulisí, nabízíme kouzelný okamžik, kterému minulý týden propadla španělská média a na španělských sociálních sítích se jeho opakování počítalo na miliony. Scénka se odehrála při příchodu šéfa Syrizy a řeckého premiéra Tsiprase na zasedání evropského parlamentu: ke zhlédnutí je například zde.

Pokud máte pocit, že vůbec nic nevidíte, vězte, že ten chlapík v chávistické rudé košili se jmenuje Pablo Iglesias a je šéfem španělské radikálně levicové strany Podemos, jakéhosi hispánského klonu Syrizy. Tsipras vstupuje do sálu, jeho příznivci se k němu hrnou a podávají mu ruce. Iglesias ho plácá po zádech, Tsipras ho ale zcela přehlíží, rukou mu nepotřese a hrne se dál. V angličtině se takovému “opominutí” říká “snub” a okatá urážka patří do základního rejstříku politických gest pro komunikaci s veřejností.

Samozřejmě, že se možná Tsipras jenom přehlédl. Pravděpodobné to ale dvakrát není, oba pánové se znají velmi dobře, během kampaně letos v zimě spolu obráželi řecká města a vypadalo to mezi nimi zhruba takhle:

Proč tedy bratrské souznění ochladlo? Syriza byla pro Podemos dlouho vzorem a španělští revolucionáři se na podzim chystali zopakovat vítězné tažení Syrizy na vrchol. Teď ovšem lesk Řeků lehce povadl - a Iglesias, který ještě předminulý týden otevřeně fandil kolegům v jejich kampani před narychlo vyhlášeným referendem, zařadil nepříliš rafinovanou zpátečku.

“Jsme se Syrizou velcí přátelé, Španělsko ale naštěstí není Řecko,” svěřil se minulý týden Iglesias španělskému rádiu Cadena Sur. “Naše ekonomika má v eurozóně mnohem větší váhu, jsme mnohem lépe spravovaná země a v lepší ekonomické situaci. Okolnosti jsou tedy jiné a myslím, že nemá smysl mezi námi rýsovat paralely,” dodal šéf Podemos.

Compañera Tsiprase tak silná oddanost společným ideálům možná trochu otrávila. 

Jisté rozpaky zažívají také v Mexiku. Spektakulární útěk narkomafiána Joaquína Archivalda Guzmána Loery alias El Chapo Guzmána v zemi podle hispánského tisku vyvolal pocit naprosté bezmoci. Nejnebezpečnější zločinec Mexika a Spojených Států totiž utekl klimatizovaným tunelem z nejostřeji hlídané mexické věznice asi 90 kilometrů od hlavního města Mexico City. To není průšvih, to je výsměch.

Válka s narkomafií, která si od roku 2006 vyžádala v Mexiku už přes 100 000 mrtvých, se vloni v únoru, po zatčení El Chapa Guzmána, zdála alespoň částečně vyhraná. Mexičané měli oprávněný pocit, že státní moc začíná mít v této vleklé mexické noční můře konečně alespoň trochu navrch.

Zjevně to byla iluze. Kartelu Sinaloa se povedl neuvěřitelný kousek a je zjevné, že jeho moc neochabuje. “Firma” má své pobočky, pole plné marihuany a máku, laboratoře a lidi v padesáti zemích světa a kontroluje obchod s drogami po celé Americe a na Středním východě. 

Španělský deník El País píše, že útěk představuje těžkou ránu vládě prezidenta Peni Nieta a znamená také rozkol se Spojenými státy. Ty totiž po loňském zatčení žádaly El Chapovo vydání s odůvodněním, že se mu již jednou podařilo uprchnout. Mexiko však zadržení považovalo za velkolepý úspěch své protidrogové politiky a otázku národní hrdosti. Ta je teď trochu pošramocená.

Mexická veřejnost náchylná ke konspiračním teoriím a zvyklá na nejrůznější podvody viní vládu a obává se, že drogové kartely jsou si schopné koupit zjevně kohokoli. Drogové mafiány v Mexiku obtáčejí legendy a heroické písně opěvující jejich činy. Ta o tunelu a motorce na kolejích bude určitě patřit k nejoblíbenějším.

Island je jistě podivuhodná země; možná proto, že je úplně maličká. Webové stránky týdeníku The New Yorker upozorňují, že je to jedna ze sociálně nejpokrokovějších zemí na světě - již šest let po sobě trůní na vrcholu žebříčku genderové rovnosti Světového ekonomického fóra a je prý známá jako “nejvíce feministická země na světě”.

Server zveřejňuje sérii fotografií kanadské fotografky Annie Ling, jež se zaměřují na jeden z rysů islandského rovnostářství, specifickou lehkost, s jakou tamní ženy přistupují k mateřství. Kromě dávek a zabezpečení je tu i “uvolněná sexuální morálka” - dvě třetiny dětí se rodí neprovdaným ženám, což je nejvyšší procento na světě.

Na Islandu tak vznikla zvláštní kultura nezávislých matek, které žijí s otci svých dětí v různých formách více či méně rozvolněných vztahů. Annie Ling šest takových žen fotografovala. “Dvě z nich mají pět dětí se třemi rozdílnými partnery, jedna sama vychovává dvě autistické děti. Nikdo zvnějšku je neodsuzuje, a protože je okolí přijímá, jsou si ve své roli mnohem jistější,” tvrdí fotografka.

Zároveň ale upozorňuje, že ani na Islandu nevládne právě genderová selanka. Nedávno tu proběhla vlna obvinění ze sexuálního zneužívání a mezi oběma pohlavími panují zásadní rozdíly v příjmech. Fotografie vlastně nepůsobí nijak vesele ani zvlášť harmonicky a Annie Ling na webu zmiňuje vyčerpání a stres fotografovaných žen. “Není to lehký život, je to ale plný život,“ konstatuje.

Tady bychom měli pomalu končit, autor byl ovšem svou lepší polovičkou upozorněn na článek, kterému prostě nelze odolat. Britský The Guardian přináší zprávu o 101leté Doris Lang, která právě slanila čtyřiadevadesátimetrovou věž v Portsmouth.

Svižná dáma se na stejném místě zavěsila do vzduchu již podruhé a nikoliv z touhy po senzaci, ale aby vybrala peníze na charitu. V poryvech větru se jí evidentně líbilo. “Byla to dřina, mnohem větší než vloni. Foukalo a trochu to se mnou houpalo, ale bavilo mě to a měla jsem pocit, že to stojí za to. Nohy mě bolí jako čert - a taky pravá ruka, kterou držím lano - a vlasy mi všude trčí,” komentovala výkon paní Lang. “Vůbec jsem se ale nebála, mám klidnou povahu,” dodala. Se slaňováním začala podle Guardianu v pětaosmdesáti. Peníze jsou určeny pro místní hospic.

Video: Tlak na sociální vazby v práci a tabu ohledně duševních nemocí ničí bílé límečky v Japonsku.

Overwork to Suicide from shiho fukada on Vimeo.

Kulturní tip:  Den, kdy se uzavírá karlovarská přehlídka, je tradičně zároveň začátkem festivalových Ozvěn. Diváci pražských kin Aero a Světozor a brněnské Scaly mají od 11. do 19. července opět možnost dohnat to, co nestihli; a ti, kdo ve Varech nebyli, vidět alespoň něco. Letos je v nabídce 31 snímků včetně pěti zástupců hlavní soutěže. Na programu jsou divácké hity festivalového okruhu, řada předpremiér a projekce doplněné koncerty. Druhým rokem se Ozvěny rozšiřují na internetový portál Aerovod, který nabízí šest snímků ke zhlédnutí on-line. Zde přehled tipů, na co zajít: Kritici chválí polské zkoumání těla a panelákového spiritismu.