Karlovy Vary, den 1. Vzpomínky

Je jen zdánlivě paradoxní, že leitmotivem prvního dne karlovarského filmového běsnění se pro mne osobně staly vzpomínky. Tedy něco, co by se hodilo spíše pro unavené rozjímání v poslední den festivalu.

Nic naplat, už jen první příchod do útrob Thermalu navozuje dojem silného deja vu. Podobné kulisy, stejné tváře, které v Praze nepotkáte, jak je rok dlouhý. S kamarádem, který mne náhodně odchytává na terásce, přemýšlíme, jestli je možné se tomuto každoročnímu setkávání ve stejný čas na stejném místě účinně vzepřít. Pravděpodobně ne. Zvlášť když už první film, na který se mi podaří sehnat v novinářské pokladně poslední volný lístek, je lahůdkou z toho ranku filmů, kvůli nimž se do Varů zkrátka jezdit vyplatí.

Snímek Matka jednoho z nejuznávanějších korejských filmařů Bong Joon-hoa je fascinující charakterovou studií ženy, která se snaží dostat z vazby svého retardovaného syna obviněného z vraždy. To, co se vyvíjí nejdříve jako psychologický portrét, přejde v netradiční detektivní hádanku a ve zdrcující poslední půlhodině vyústí v katarzi připomínající tvorbu bratrů Dardennů. Milující matka se totiž dostává do nezáviděníhodné morální pasti. Svým důrazem na relativitu vzpomínek a světské spravedlnosti připomíná film nejvíce autorův starší film Vzpomínky na vraždu – rekonstrukci nevyřešených sériových vražd z osmdesátých let, která se před lety stala nečekaným hitem karlovarského festivalu.

Nepříjemné vzpomínky se daří vytěsnit i hrdinům dalšího korejského snímku Trosky. Viděl jsem ho v čase zahajovacího ceremoniálu, který se podle ohlasů nesl v nepřekvapivém duchu. Údajnou profesionalně odvedenou práci bratrů Cabanů a jemně ironický humor Marka Ebena jsem bohužel na vlastní oči neviděl a neslyšel. Takřka všichni jsou v něm (ne v publiku na zahájení, ale ve filmu Trosky) deprivanti s nevyřešenými traumaty z dětství, proti nimž je i Dan Landa produktem harmonické výchovy. Stále se zde nadává, někdo někoho mlátí a scény hysterického násilí občas střídají sentimentální výjevy. Debutující režisér Yang Ik-june je v hlavní roli agresivního vymahače dluhů víc než přesvědčívý, ale jeho poetika je pravým opakem „nekřiklavého vyprávění“, které sliboval festivalový katalog.

Páteční asijský maratón jsem zakončil úchvatnou nezávislou malajsijskou komedií Sell Out!, která vyvolává vzpomínky na nespoutanou energii, satirický potenciál a smysl pro absurditu raných Monty Pythonů. A leitmotivu prvního dlouhého dne se drží i nadšeně aplaudovaná znělka s Jiřím Menzelem. Ve skeči s dokonalým timingem, v níž hraje roli kříšťálová soška a zadnice mladé posluhovačky, dává režisérský klasik svým vrstevníkům příklad, že není nutné žít v nostalgických vzpomínkách, když zapojíme fantazii.