Strážci Galaxie narážejí na hranice podvratnosti

Jedním z největších a svým způsobem nejpřekvapivějších filmových hitů tohoto léta se stala akční sci-fi komedie Strážci galaxie. V USA už utržila kolem 235 milionů a v zahraničí skoro 200. Překvapivost úspěchu spočívá v tom, že film vychází z nepříliš známé comicsové předlohy a – přinejmenším složením hrdinů – vyhlíží velmi podivně.

Hlavními postavami jsou třicetiletý, ale stále pubertální kluk z planety Země, který poslouchá na walkmanu hity ze 70. a 80. let, jež pochopitelně tvoří základ vymazleného soundtracku, potetovaný vazoun, jenž nechápe metafory a ironii, sexy zelená mimozemšťanka, sprostý mýval s rotačním kulometem a konečně chodící strom, který umí říkat jenom jednu větu „I am Groot“.

Tahle nesourodá partička, jak už to tak v superhrdinských comicsech bývá, musí zachránit vesmír před zničením, jež hrozí od megaultrapadoucha, který pase po megaultramocném artefaktu alias supergiganičivé zbrani vynalezené pradávnými mytologickými tvůrci celého univerza. Normálka prostě.

Strážci galaxie mají kromě vysokých tržeb i skvělé recenze a výborné ohlasy od fanoušků, kteří je v internetových statistikách vynášejí mezi nejlepší filmy všech dob. Takový úspěch nicméně vyvolává i pochyby. Opravdu stačí, aby „superhrdinové“ nemuseli být okázale super, tedy vzory ctností a nositelé vyloženě nadpřirozených schopností, ale tak trochu „kriplové“ nebo přinejmenším dojemní outsideři?

Přihlásit se ke špatnému vkusu 

Fikční vesmír Strážců Galaxie vyhlíží, jako kdyby Hvězdné války byly obývané jen postavami typu Hana Sola - tedy trochu cynickými hajzlíky, kteří se sice moc nechtějí konat dobro, ale shodou okolností jim nic jiného nezbývá. Jinak tu najdeme i několik obdob Chewbaccy a Jabby the Hutta.

Jde o svět, v něm je všechno v uvozovkách, „jakoby“ - s jazykem v koutku úst a jedním pomrkávajícím okem. Kromě toho, že zemře docela dost padouchů a nějaké nevinné vedlejší oběti, jejichž smrt si ale musíme spíš domyslet, protože se otevřeně neukazují. Každopádně, jedině násilí a smrt tu platí a můžou být prožívány vážně, všechno ostatní je jen legrace.

Strážci Galaxie si získávají srdce publika tím, že zdejší charaktery jsou opravdu roztomilé a/nebo přinejmenším dobře zapamatovatelné. Člověk se snadno začne těšit na to, až se nějaká figurka znovu objeví na plátně. Není to tak, že by jednotlivé postavy byly pouze výstřední, vykazují známky komplexnější osobnosti a scenáristé u nich dovedou obratně naznačit, že mají rozmanitou minulost, kterou pak chceme odhalovat v případných pokračováních. A ta jistojistě přijdou…

Problém se Strážci Galaxie vzniká až tehdy, kdy se nechcete nechat unášet tím, že se jedná o „pouhou zábavu“. Respektive za vrchol zábavy nepovažujete to, že se dovedete přihlásit ke „špatnému vkusu“ a oddat se naprosté hrdé blbině. Strážci Galaxie jdou daleko za běžnou komediální zábavu založenou v zásadě na realistických momentech, kdy někdo uklouzne, praští se nebo si prdne. Nadsázka není ani založena na pitvoření.

Na jednu stranu musíte brát vážně, že geneticky upravený mýval prožívá existenciální krizi a opíjí se, protože ho ostatní podceňují, ale když je střízlivý, má neskutečně zlomyslné nápady a miluje způsobovat ostatním maximální bolest a ztrapnění. Musí vás zároveň bavit i všechna superhrdinská klišé a jejich narušování. Padouši vedou pateticky démonické proslovy a hrdinové je v půlce řeči utnou a utřou - nebo po nich suše beze slova vystřelí bazukou, protože už je nebaví ty tlachy poslouchat.

Děkovné pocty

Pořád se ale vracíme k základní otázce a pochybnosti. Stačí to, aby se dalo říct, že taková zábava je podvratná? Není divné, že jinak hodně přidrzlý film zároveň naplňuje základní idealistická pravidla žánru, jednoznačně zachovává strany dobra a zla, nesobecké obětování se pro ostatní a podobně?

Nejzvláštnější na celé situaci ovšem je, že právě tyto pochybnosti nezacházejí příliš daleko. Co bychom totiž považovali za uspokojující, tedy skutečně podvratné? Co ten pojem v dnešním Hollywoodu vůbec znamená? Jak silný nihilismus a „punkovost“ či jak silnou dekonstrukci žánru a převracení základních opozic přijmeme coby osvěžující nebo osvobozující?

https://www.youtube.com/watch?v=pTZ2Tp9yXyM

Zdá se, že tady najednou naše nejisté tušení naráží na své meze, jakmile si tu otázku položíme naplno. Které filmy jsou ty skutečně drsné, odvážné, radikální, měnící pravidla hry? Strážci Galaxie patří do tzv. Marvel Cinematic Universe, kam patří i členové Avengers – tedy Iron Man, Captain America, Incredible Hulk a Thor – přičemž momentálně jsme schopni dohlédnout jen jistá spojení se světem Thora, který nepochází z naší planety.

Každopádně u Marvel Cinematic Universe nemůžeme očekávat, že by tu bylo vidět hodně krve, zabíjely se děti a zvířátka, postavy holdovaly divokému sexu, mluvilo se sprostě a především, zpochybňovaly se instituce zaručující pořádek. Ve Strážcích Galaxie sice hrdinové jsou zároveň desperáti prchající před zákonem, ale přitom ochotni zachránit jiné bytosti, které tento zákon už ochránit nedokáže, a pak od oficiálních představitelů moci přijímají děkovné pocty.

Marvelovské filmy nepatří do linie zpochybňujících comicsových děl, takže i Strážci Galaxie nakonec potvrzují status quo. Nicméně tím, že nakonec zachovávají pravidla hry, a přitom působí uvolněně a vyvolávají touhu, aby byli „odvážnější“, nás nutí hlouběji zhodnotit, čeho dosahují díla, v nichž pravidla údajně nejsou dodržována, ale překračována.

Mezi těmi tvrdšími, víceméně nekompromisními díly stejného žánru bývají nejčastěji uváděny tituly Kick-Ass (2010, 2013) a Dredd (2012), ze starších snad jedině Heavy Metal (1981). Někomu přijde na mysl i chcípácký Scott Pilgrim proti zbytku světa (2010) nebo feministický Sucker Punch (2011).

Pokaždé ale zabrousíme k filmům, které moc nevydělaly, některé dokonce solidně propadly. Komerčně úspěšnou výjimku mezi filmy, jež téměř totálně zpochybňují superhrdinský mýtus, splňují snad jedině Watchmen (2009).

 Far far away…

Čím fascinuje Dredd, policista budoucnosti, který má oficiálně povoleno popravovat zločince? Vždyť jde o fašistickou utopii. Čtenářům původního comicsu a divákům druhého, novějšího filmu s Dreddem může jednat připadat zábavné samo násilí a poskytovat jim ničím neředěnou sadistickou rozkoš. Což ale nemá nic společného s podvratností, nýbrž pouhou úchylností.

Při vyšší úrovni chápání je může rozesmávat, že Dredd absurdně dotahuje vizi policejního státu, kde neplatí lidská práva. Smějeme se ovšem tomu, jak děsivě by vypadalo, kdyby se naplnila vláda pevné ruky, nebo tomu, jak zbytečná jsou lidská práva? V jakém smyslu je Dredd podvratný? Tím, že ukazuje tupost autoritářských režimů a krajní vizi militaristické vášně opájení se zbraněmi? Nebo je podvratný tím, že se vysmívá politické korektnosti spojené s nudou a slabošstvím?

A co podvratného najdeme na Kick-Assovi? Zdánlivě se zde ukazuje, že být superhrdinou v reálu nejde, že vždy při setkání se skutečným zločinem dostane maskovaný samozvaný mstitel bezpráví nakládačku. Tedy, že fanoušci comicsů jsou naivní. Jenomže film směřuje k tomu, že ono chcípáctví a outsiderství opět přetaví do superhrdinství a dá modelovým divákům prožít iluzi triumfu; sebetrýzeň nesmí trvat věčně, hrdina i publikum si chce také užít. Kick-Ass tak nabízí iluzi realističnosti, ale nakonec si nedovolí nechat hrdiny prohrát a jejich vítězství má značně nadlidské parametry.

Jak vidno, principy subverze nejdou vůbec jednoznačně definovat. Záleží jednak na celkovém dobovém kontextu a konsensu, co se smí, a co ne, a také na světonázoru příjemců. Paradoxně, pokud nám dílo připadá „správně subverzivní“, znamená to, že podporuje naše předsudky a vidění světa. Žánrová subverze nás tedy nevykolejí z našeho navyklého způsobu chápání reality. V tom se liší zábavné žánrové filmy od radikálních uměleckých děl – jež přitom nemusejí být nutně nekoukatelné.

Ale principiální rozdíl mezi Strážci Galaxie, Dreddem nebo Kick-Assem neexistuje. Rozdíly se nacházejí pouze v intenzitě zobrazování, ne v tom, že by nás tato díla nějak nutila přemýšlet, co je v realitě špatně, přesněji, zda nám nějaká všeobecně sdílená ideologie nedeformuje vidění reality.

Dosavadní podvratnost středně i hodně drahých comicsových filmů se týká pouze toho, že nejsou naplňována ta nejkonvenčnější žánrová očekávání. Výhodou Strážců Galaxie je, že u nich ani nejde přemýšlet o tom, co by nám měli říkat o současné realitě či budoucnosti. Neodehrávají se na Zemi, ale v předaleké galaxii far far away. Díky tomu o nich lze bez obav tvrdit, že je to ten nejlepší oddechový letní film za dlouhou dobu.