Nohavica: Tak mě tu máš, jsem jako ty

V písni Dežo si to Nohavica s humorem sobě vlastním vyřídil s politicky korektně zamlčovaným zneužíváním sociálních dávek (a nebo se projevil jako rasista a populista, jak říkají jeho přecitlivělí kritici). Song pojmenovaný www.idnes.cz, který byl zveřejněn na konci června a je rovněž součástí nové desky Tak mě tu máš, sice na první poslech není tak „výjimečný“, ale rovněž dobře ukazuje zpěvákův „posun k lidu“ i jeho zdatnou mediální strategii - přestože slovo marketing by jistě použil jen v jedné ze svých parodií.

Minimalistická píseň s kytarou a dnes už typickou harmonikou „zhudebňuje“ zprávy, které se v jeden den květnový den roku 2009 na dotyčném serveru objevily v rubrice černá kronika. První částí dvojverší je vždy titulek, k němu pak Nohavica v druhém řádku dodává svůj komentář. Někdy mimoběžný, jindy spíš protikladný, ale vždy tak, aby vynikl kontrast mezi pomíjivostí médií, ošklivým světem tam venku - a na druhé straně „podstatnými věcmi života“.

Není pochyb, že spousta jeho fanoušků to bude považovat za humornou hříčku ve stylu glosujících virtuálek a zároveň za jímavé pozastavení nad světaběhem. Ale pokus o melancholickou soudničku lze také číst jako vzájemně výhodnou spolupráci s mediálním gigantem (ano, ano, určitě všechno vzniklo tak nějak hravě a spontánně) - a hlavně jako demonstraci postoje „nezajímejte se o nic okolo sebe a nechtějte nic měnit, stáhněte se do soukromí, tam se dojímejte nad plynutím času a lamentujte nad zkažeností dneška“.

Snad nejvýstižnější je v tomto smyslu dvojverší „Dělnická strana podala oznámení na šéfa Českého rozhlasu/a já chci ještě jednou pohladit tvoje krásné vlasy do pasu“ – přesně tady se totiž ono pohlazení mění v mávnutí rukou. Je v logice věcí, že se Nohavica spojil pro prezentaci písně právě se serverem, který pod heslem „co si myslí náš čtenář, to si myslíme i my“ dělá v podstatě totéž.

Nohavica má dar vtahující sdělnosti, umí vycítit, co lidé chtějí, a pro velkou část z nich se propracoval až ke statutu lidového zpěváka. Je „za“ své fanoušky vším, čím chtějí být: sluníčkovým člověkem, nehynoucím romantikem, posmutnělým komentátorem i „moudrým klaunem“ - a čím dál víc také ventilem „spravedlivého rozhořčení“.

Jen zpěvák sám by uměl odpovědět na otázku, co je za „popovým“ příklonem k jeho věrným a nakolik je vše cíleně vědomé. Zda je příčinou aféra s donášením StB, respektive následné mlžení, opojení popularitou a okouzlení sebou samým, prostý byznys nebo potýkání s autorským opakováním, kterému se nevyhne nikdo.

Nutno říct, že první ohlasy na novinku jsou pozitivní: zpěvák prý překonal krizi, vrátil se před ublíženého Ikara až k 80. létům a chce „se opět stát básníkem-průvodcem“. Už proto se pamětník při poslechu desky nevyhnutelně dostane k tomu, kdo se vlastně víc změnil od doby, kdy jsme si „společně zpívali Darmoděje“.

externí video: JAROMÍR NOHAVICA - WWW.IDNES (videoklip)

https://www.youtube.com/watch?v=zugEdmb1O3g

Jenže zkoumat jeho předrevoluční tvorbu je velmi těžké: tehdejší písně byly mnohem víc než hudba a vzájemně se násobily s tehdejší atmosférou, s níž jsou takřka nerozlučně propojeny. Jistě v nich lze zpětně bez protestního odéru najít přílišný sklon k „neproduktivní“ slovanské melancholii, bardovství a kouzlení s rýmy; ale na druhé straně se nechce věřit, že v nich bylo tolik sázky na jistotu a žonglování se slovy, které lze najít v mnoha písních z poslední doby včetně nové desky.

Nejde však o to přít se o „bod zlomu“; tedy o to, jak se postupně vyvíjel v jeho písních poměr poetické hlušiny a pěkných obrazů. Spíš se můžeme nad čerstvým albem ptát, zda jde o přirozený vývoj a proč dnes být v „poeticky bezčasé opozici“ vůči současnosti, což se zdaleka netýká jen politiky. 

Nohavica nikdy nebyl otevřeným společenským kritikem; zmíněné virtuálky jsou nakonec v tomto smyslu spíš jízlivostmi. Ale přesto zarazí, že pokud se zrovna nejedná o Deža, takřka se na nové desce vyhýbá byť symbolickému pojmenování konkrétních věcí a vlastně jakémukoli užšímu kontaktu se dneškem; z hlediska věčnosti můžeme vskutku vidět to podstatné, ale také vše označit za maličkosti.

Je sice ošidné dávat do jedné řady tvorbu a „civilní vyjádření“ jejího autora, ale i tak o lecčem svědčí rozhovor, který čirou náhodou vyšel na právě serveru idnes.cz. Se slovy „nejsem hudební kritik ani kádrovák“ tu Nohavice odmítne přímo hodnotit tvorbu Daniela Landy, který má stejně jako on vystoupit na festivalu Benátská noc, ale v další odpovědi pak říká, že Landa „píše dobré písně. Je to pracovitý, poctivý chlap“. Jinými slovy opět totéž: nechuť se jasně vyjádřit a maskovat to za lyrickou velkodušnost. Od písničkáře snad pořád čekáme víc než nekonfliktní ocenění řemesla a pracovitosti.