Můj Vetřelec není moc mimozemský, říkal H. R. Giger

Ve věku 74 let zemřel švýcarský výtvarník H. R. Giger, jehož proslavilo titulní monstrum z kultovní filmové sci-fi vetřelec. Podlehl zraněním, která utrpěl při pádu.

Vystudoval architekturu a průmyslový design v Curychu, ve svých dílech se zabýval především vztahem lidského těla a stroje. Bývá charakterizován jako surrealista, tradiční arzenál výtvarných prostředků surrealismu však rozšířil směrem k moderním technologiím.

Základem Gigerovy tvorby jsou umělé bytosti zvané biomechanoidi. Tvorové přeživší atomovou válku, jejichž tělo tvoří napůl ještě lidské tkáně, především však mechanické a hydraulické prvky, jež jim propůjčují děsivou funkčnost. Giger dopřává svým postavám hojnost sexu, i ten má ovšem napůl okultní, napůl zmechanizovanou povahu. 

Tvořil obrazy, kresby a sochy, ale i nábytek a obaly alb. Za postavu Vetřelce ve snímku Ridleyho Scotta dostal Oscara. Jeho talent využili také tvůrci filmů Poltergeist 2 či Mutant. V roce 1998 otevřel vlastní muzeum ve švýcarském Gruyeres, v němž představuje svá díla i soukromou sbírku, která obsahuje například díla Salvadora Dalího. 

V roce 2005 se konala pod názvem Mimo dobro v pražském Národním technickém muzeu retrospektiva tohoto švýcarského výtvarníka. Při této příležitosti také poskytl Zuzaně Kleknerové z Hospodářských novin rozhovor, který nyní přebíráme:

Následující otázku jste dostal už tisíckrát, přesto se zeptám znovu: Jak to, že někdo, kdo pochází z tak harmonické a spořádané země, jako je Švýcarsko, vytváří obrazy, postavy a filmy plné hrůzy, brutality, chaosu, zoufalství a temné erotiky?
Já to ale takhle nevnímám. Nemyslím si, že moje obrazy jsou strašné. To tvrdí jen lidé, kteří jim nerozumějí. Horory možná strašné jsou, musejí být, mají to takříkajíc v povaze. Ale obrazy?

Neříkám strašné, ale přinejmenším plné strachu.
Strach se v nich asi odráží, to je pravda. Aspoň v některých. Ale mým záměrem není zobrazovat zoufalství a chaos. Moje obrazy vycházejí z normálních, běžných věcí, třeba i takových, které mám rád. Jen se na ně dívám trochu jinak.

Ale tím, že máte ke Švýcarsku rozporuplný vztah, se přece nijak netajíte.
Možná je někdy až moc spořádané. Ale mám je rád. Miluji klid, potřebuji, aby mě při práci nikdo neobtěžoval. Tam, kde bydlím, klid je. Nehoní se za mnou žádní fanoušci, nepronásledují mě novináři.

Je tohle důvod, proč jste se dávno nepřestěhoval do Spojených států? Vaši fanoušci v Los Angeles by vás určitě nadšeně přivítali.
Přestěhovat se do Ameriky? Tak o tom jsem nikdy ani na chvíli neuvažoval. Popravdě - vůbec si to nedovedu představit. Ve Švýcarsku jsem spokojen. Žiju tam v rodinném domku se zahradou, spím v nejmenší místnosti, která v něm je. Mám vysokou postel, aby se pod ni vešly mé grafiky.

Odráží vaše dílo váš pohled do budoucnosti, nebo „jen“ fantazii?
Ne, žádnou budoucnost. Jsem člověk přítomnosti. Žiju tady a teď, a o tom je také moje tvorba. Budoucnost je věcí futurologů. Nechci ukazovat, jak to tu možná bude jednou vypadat, takové ambice rozhodně nemám. Zajímá mě, co je teď.

https://www.youtube.com/watch?v=R6YgGEKMrj0

A co váš filmový Vetřelec? Myslíte si, že někde ve vesmíru něco takového existuje?
Těžko. Tahle příšera se zrodila v mozku pozemšťana, a už proto není moc mimozemská.

Jaký vztah máte k politice? Psal jste švýcarskému prezidentovi, vytvořil jste kritické Mystery of San Gottardo, v němž Švýcarsku z podzemí vládnou biomechanoidi…
Ne, nejsem člověk politický. Volit například vůbec nechodím. I když - nečtu sice noviny, nesleduji zprávy, ale to, jak lidé žijí, mě samozřejmě zajímá. Inspiruje mě to.

Co ještě vás inspiruje?
Úplně obyčejné věci. To, co vidím kolem sebe, co prožívám. Tak třeba: Když jsem byl na KGSZ, to je škola uměleckých řemesel v Curychu, ukázal mi jeden spolužák fotografie z mučení vraha čínského císaře. Byly z roku 1904. Na tvář toho, kterého mučili, nikdy nezapomenu.

Stejně na mě zapůsobily i výrazy lidí, kteří mučení škodolibě přihlíželi. Ten nešťastník byl nabodnutý na kůl a postupně mu odřezávali končetiny. Byl jsem z toho tak pryč, že jsem se bál být sám. Nechodil jsem spát, protože jsem měl strach. Nebo jedno zvláštní okno v domě, kde jsem se narodil. Bylo zakryté a já si vždycky představoval, že za ním je hluboká, nekonečně dlouhá šachta. Zjevovala se mi ve snech.

Sny hrají ve vašem díle důležitou roli. Sníte stále tak intenzivně, jako když jste byl dítě?
Ne, to ne. Dřív jsem snil mnohem intenzivněji. Když jsem byl mladší, do snů mi často vstupovaly obavy, měl jsem pocit, že mě někdo dusí, že se nemohu dostat, kam chci. Když jsem to pak nakreslil, třeba v sérii Passagen (Průchody), obavy jako by ze mě opadly…

Takže kreslení, malování a tvoření vůbec pro vás bylo něco jako terapie?
Ano, dá se to tak říct. Teď už je to ale jinak. Mé obrazy často vznikají vlastně náhodně. Vystříknu ze stříkací pistole a pak najednou zjistím, že mi nakupená barva připomíná oko. Tak z toho udělám oko. Obraz potom často vypadá úplně jinak, než jsem původně zamýšlel. Mimochodem - spousta lidí je dodnes přesvědčena, že se stříkací pistolí v ruce se nedá vytvořit žádné skutečné umění. Jsem jiného názoru.

K věcem, které zobrazujete, máte nezřídka vztah už od dětství. Už jako osmiletého chlapce vás fascinovaly revolvery a pistole; už tenkrát na vás silně působili nejrůznější hadi a červi…
Ano, ano, hady jsem vždycky hrozně nesnášel. Měl jsem k nim odpor.

Taky jste si doma jako dítě sestrojil strašidelnou dráhu. Váš otec s vámi musel mít trpělivost.
Moje strašidelná dráha byla plná koster, oběšenců a různých příšer z lepenky a sádry. V temné chodbě blikala různobarevná světla. S otcem to občas nebylo snadné. Měl rád klid a pořádek, byl koneckonců lékárník. Když jsme něco vyvedli, dokázal se rozčilit. Zprvu nebyl moc nadšen, když slyšel, že chci dělat umění. Nedokázal si představit, že bych si tím mohl vydělávat na chleba. V Churu, kde jsme bydleli, neměli umělci zrovna nejlepší pověst.

Změnil názor, když jste začal mít první úspěchy?
Teprve pak to akceptoval. Zřejmě se s tím prostě smířil.

Jednou jste o sobě řekl, že jste „fanatikem pravdivosti“. Mělo to znamenat, že se nebojíte zobrazit i něco, co se jiní zobrazovat neodváží?
Možná. Každopádně jsem byl dřív, chcete-li, fanatičtější než teď.

Měla jsem na mysli třeba erotiku, která mnoha vašim obrazům přinejmenším dominuje.
Erotika je úplně normální věc, která patří k životu. Když chci vytvořit pravdivý obraz života, musí v něm být i erotika.

Ale co třeba váš stroj na usekávání penisů?
Nejmenuje se stroj na usekávání penisů. Nazval jsem ho „oddělovač částí“. Ale nesmí se to brát tak vážně. Spoustu mých děl lidé berou příliš vážně.

Proslavil jste se hlavně jako otec filmového Vetřelce, za nějž jste v roce 1980 získal Oscara. Pracoval jste i na snímcích Poltergeist 2, Species nebo Dune. Jak jste se k filmu dostal?
Už dřív jsem pracoval na dokumentárních filmech. V roce 1971 jsme s F. M. Murerem točili dokument Passagen, jehož první část se odehrávala v londýnských docích. K filmu mě vlastně přivedl on. Na Vetřelci se mi s Ridleym Scottem dělalo skvěle.

Proč jste se vlastně nepodílel na jeho druhém dílu?
Protože mi to nikdo nenabídl. Prostě natočili pokračování, kde vystupovaly mé postavy, bez toho, aby se mě zeptali nebo se mnou uzavřeli dohodu na copyright. Už ani nezmiňují mé jméno. Ale možná je to dobře - u mizerných filmů není o co stát.

Je pravda, že by v Praze mohl vzniknout nový Giger Bar s vaším proslulým monstrózním černým nábytkem?
Tak o tom jsem ještě neslyšel. Jeho zřízení přeci jen něco stojí. Formy na nábytek ale pochopitelně máme. Pokud by byl zájem, budu velmi rád.

Švýcar HR Giger, absolvent školy uměleckých řemesel v Curychu, vystavuje od roku 1962. Od druhé poloviny 60. let také pracuje na výrobě filmových rekvizit. Tato linie jeho tvorby vyvrcholila udělením Oscara za jeho rekvizity k hollywoodskému filmu Vetřelec. Postupně se realizuje v tvorbě obrazů, plastik, píše povídky, točí filmy, navrhuje nábytek a šperky, ilustruje sci-fi prózu.

Nejznámější jsou Gigerovy airbrushe, na nichž ožívají často děsivé vize, tvořené ve stylu fantasy. Znalci umění však stavějí nejvýše jeho kresby, které jsou dosud málo známé. Giger je jedinečný v tom, jak ve svých postavách spojuje biologické a mechanické prvky. Jeho monstra, biomechanoidi a typické nadženy působí neobyčejně vitálně. Bezkonkurenční je ve své schopnosti zobrazovat utkvělé erotické vize. Jeho tvorba je interpretována jako vizionářská kritika postmoderní společnosti. 

HR Giger žije v Churu; v Gruyere koupil hrad, který přebudoval na vlastní muzeum. Má jak zanícené fanoušky, tak skeptické kritiky, kteří v něm vidí cirkusového umělce tvořícího strašidla, nebo člověka uvízlého ve vakuu mezi výtvarným uměním a filmem. Pražská výstava je dosud největší přehlídkou jeho tvorby.

Snímky/HN - Jan Šilpoch, archiv