Kdo s kým v Národní galerii a další novinky z Benátek

Na benátském bienále se dozvíte spoustu věcí. Vzhledem k tomu, že sem na otevření tradičně zamířila silná česká výprava, chtě nechtě se během těch čtyř zahajovacích dní dozvíte, kdo s kým teď ano, kdo s kým už ne, kdo s kým překvapivě opět ano, a kdo s kým ještě překvapivěji už zase ne. Dokonce se k vám donese i to, kdo bude zaručeně novým šéfem Veletržního paláce, protože už je to prý rozhodnuté. Koneckonců, co se týče Národní galerie, která tu má na starosti Československý pavilon coby poslední společný majetek se Slováky, o té se dozvíte takových věcí, až je vám z toho hned úzko. Dokonce i to, že její šéfkurátor snad dokonce… No prostě tlachání upovídaného strýce. Nuda, nuda, šeď, šeď. 

Takže raději k věci: já pravidelnou návštěvu potápějícího se města na laguně vždy tradičně začínám v jednom z pouhých dvou místních františkánských kostelů. Tenhle je zasvěcený svatému Francescovi della Vigna, což znamená patronovi vinařů. Už to by mohlo samo o sobě stačit. Nicméně tenhle klášterní komplex založený ve 14. století a přestavěný o dvě stě let později Andreem Palladiem je pozoruhodný z jiného důvodu: v malé kapli tu totiž stranou jakéhokoliv turistického zájmu visí malba Svatá konverzace nebo řekněme Svatá debata od Giovanniho Belliniho, mistra benátské renesance.

Normálně není vidět, protože kaple je ponořená do příšeří. Ale stačí hodit do strojku dvacet centů (Čech to samozřejmě může úspěšně zkusit i s korunou) a obraz se na minutu ozáří vpravdě požehnaným světlem. Líbí se mi dva detaily: jak Panna Marie plaše kouká bokem, jako by tam ani nebyla; a jak svatý Šebestián naopak hledí návštěvníkovi přímo do očí – vyčítavě, jako by snad mohl za ty numidské šípy zaražené v jeho hrudi, byť ve skutečnosti z luku střílel maximálně tak na dětském táboře na šišky.

Ostře sledovaná část bienále probíhá v loděnicích Arsenale. To je sám o sobě také fascinující prostor. Benátská flotila tu kotvila už v časech, kdy se před touhle republikou vybíhající do moře třáslo celé Středozemí. Montovaly se tady a opravovaly nejen lodě válečné, ale i obchodní, což je v táhlých budovách dodnes dobře vidět, protože co jiné by se takhle u vody stavělo, když to musí mít tak vysokou střechu. Armáda tu dodnes z části sídlí, ale spíš formálně. V zimě je tu pusto, ale od jara až do podzimu se to tu vždycky zaplní uměním, ať už loni architektonickým či letos volným.

Vždycky se tu rád zastavím u Armstronga. Nefunkčního hydraulického jeřábu od firmy Mitchell, který v 19. století poháněla pára, díky čemuž dokázal zvednout na jeden zápřah až 160 tun do výšky 15 metrů. Pak ho elektrifikovali, takže sice zvednul o něco méně, zato bezpečněji. A pak ho po první světové válce vypnuli úplně. Místo aby ho ale odvezli do šrotu, nechali ho tu stát a teď ho postupně konzervují, takže se spolu snad ještě párkrát potkáme.

Hned vedle Armstronga mimochodem ve středu otevřeli malou expozici věnovanou dějinám bienále. Jak je ze snímku patrné, našince může potěšit, že ve třicátých letech jsme patřili nejen k obchodní, ale i výtvarné světové špičce. Vždyť tu Čechoslováci v roce 1934 vystavovali po boku pouhých čtrnácti států. Letos je účast pochopitelně nesrovnatelná, přibylo dalších pět zemí, takže už jich je devětaosmdesát. Jestli se mezi nimi neztrácíme, to se brzy dočtete v tištěném Respektu.

Na cestě k Československému pavilonu z areálu loděnic do zahrad Giardini nemůže návštěvník minout jednu surreálnou kombinaci. V těsném sousedství obrazu Krista se zapáleným srdcem tu sídlí jiní zapálení lidé. Totiž komunisté, kteří si tady otevřeli bistro, a vzhledem k tomu, že funguje už spoustu let, tak jim dobře prosperuje. Na rozdíl od mateřské strany, která se v Itálii rozpadla v roce 1991 a jejímiž posledními pohrobky jsou Strana italských komunistů a Strana komunistické obnovy. První v posledních volbách nezískala žádný mandát, druhá jakbysmet. Ale kafe tu vaří dobrý.

Silnou kávou byly letos opět i přípravy našeho pavilonu. Detaily opět až v tištěném vydání, už teď ale můžeme prozradit, že pokud by si autor projektu Jiří David sám nesehnal soukromého sponzora, mohla Národní galerie akci kvůli chybějícím financím klidně odpískat.

Což se tedy nestalo, takže se ve čtvrtek slavnostně otevíralo. Tentokrát kupodivu všichni čeští zástupci mluvili anglicky; možná vůbec poprvé, co pamatuju. Ale třeba za to mohl fakt, že jeden byl Polák, jedna Slovenka a jeden žil dlouhá léta v Německu. Všemu tomu přihlížel spokojený David, kterého si v Itálii na rozdíl od Česka nikdo neplete s Černým.

Snadno rozpoznatelnou figurou je také Okwui Enwezor, hlavní kurátor celého bienále. Poprvé jsme se viděli před třinácti lety na Documentě v Kasselu, čímž nechci říct, že by si mě snad pamatoval, nebo vůbec věděl, kdo jsem, to rozhodně ne, koneckonců na rozdíl od něj sem se za tu dobu dost změnil. Sympatické bylo, že při otevření se svým příslovečným zápalem osobně a ochotně prováděl zájemce expozicemi, aniž by ze sebe dělal hvězdu. Upřímně řečeno, už jsem viděl pár hlavních i nehlavních kurátorů, kteří by se k takové pokoře v životě nesnížili.

A pokud se mně, respektive letadlu podaří v sobotu snížit zpátky do Prahy, budeme pokračovat zase za týden.