Já jsem z mrtvých nedokázal vstát ani třetí den

Minule jsem tu psal o pražském nádraží Bubny, ze kterého jsme za války vypravovali transporty Židů do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Své Bubny mají i v Žilině. Ze zastávky Žilina-Záriečie Slováci po vyhlášení Slovenského štátu odlifrovali přes 18 tisíc židovských spoluobčanů; aby se jim to líp počítalo, hned vedle nádraží zřídili sběrný tábor.

Teď je na jeho místě kruhový nájezd na dálnici. A pod ním dál stojí funkční nádraží, byť má teď kromě dopravní i jinou funkci. A sice kulturní. Sdružení Truc sphérique tu před deseti lety otevřelo prostor Stanica, kde se dělají koncerty, večírky, výstavy i divadlo.

Pro něj je k dispozici sál postavený ze třech tisíc pivních bas, ale nedá se v něm „kúriť“, takže by v něm byla minulý pátek moc zima. Představení Život nedoceníš tak proběhlo v podkroví nádražní budovy. Předvedlo ho zde Radio Ivo, které umí metodou improvizované rozhlasové hry s pomocí dvou notebooků a tří vtipných hlav diváka přesvědčit, že se ocitá v jeskyni i na jugoslávském pobřeží, byť pořád sedí stejně jako herci na stejné židli na stejném místě.

Petr Marek i Marian Moštík byli skvělí, o Johaně Švarcové psát nemůžu, protože k sobě máme moc blízko. Ale zatajit se nedá, že její následující hudební set s „Petrom Marekom“ aka DJ Martinem potěšil nejedno žilinské ucho. Ba i oko, protože jak už je u dua Discjockejové zvykem, večírek nad ránem vyvrcholil jejich remixem elánského hitu Kaskadér se staženými kalhotami. 

V sobotu jsem se pak byl podívat, jak pokračuje snaha Stanice rekonstruovat v centru města synagogu, kterou tu v roce 1931 postavil německý architekt Petr Behrens. Do Žiliny se po válce vrátilo jen nějakých šest stovek Židů, kterým se podařilo přežít. Po roce 1948 většinou zamířili do Izraele, ze synagogy se stal koncertní sál a následně aula Vysoké školy dopravní.

Aby náhodou někdo nepoznal, k jakému účelu byla postavená, zmizely z ní Davidovy hvězdy a do interiéru byla vestavěná posluchárna, kvůli níž vybourali i aron ha-kodeš, ve kterém byly před válkou opatrovány svitky Tóry. Lidi ze Stanice nyní Nové synagóze vdechují nový život a předělávají ji na kunsthalle. Část peněz sehnali od Evropské unie, zbytek vybírají od sympatizantů; třeba Jana Kirschner se rozhodla přispívat dvěma procenty svých příjmů.

Ve výsledku má být horní polovina interiéru rekonstruovaná do původní podoby z třicátých let, zbytek bude bílý, aby se netloukl s vystavovaným uměním. Zatím tu zdi zdobí kresby rumunského aktivisty Dana Perjovschiho, které tu zbyly od loňska. Práce je tu ještě jako na kostele, respektive na synagoze; nicméně Jehova promine, už teď je to po čertech sympatický podnik.

Taky jsem tu minule psal, kde se dá v Česku setkat se současným undergroundem. Nezbývá než doplnit, že rovněž v žižkovském klubu Baryton.

V neděli tu ve sklepě hrálo trio Poisonous Frequencies - a jak už název naznačuje, lidé s tinnitem si tu opravdu přišli na své šelestné. Petr Vrba umí zahrát i na kráječ na vajíčko, tentokrát však zvolil konzervativnější nástroj, totiž trubku. Ale znělo to jako elektrická kytara, zvlášť při sóle s využitím míchátka na kapučíno. Tomáš Procházka zase pokračoval v tradičním hledání co nejodpornějšího kytarového zvuku, takže mu to chvíli díky vydrnkávání čínskými hůlkami naopak znělo jako trubka. Jako kdyby na Pražské jazzové dny v dávných časech dorazil Frank Zappa, že by si jen potřeboval trochu naladit nástroj.

V pondělí jsem se stavil za Adamem Holým ve vysočanské Pragovce. Mezi znalci se tomu říká levnější Orco - což znamená, že si tu můžete hned vedle metra Kolbenova pronajmout ateliér za příznivější cenu než na Vltavské.

Adam byl v dobré náladě, protože se dva dny předtím stal na Cenách Czech Grand Design Fotografem roku. Kdo chce o něm a jeho snímcích vědět víc, ať si po víkendu koupí nový Respekt, kde má takový takový něžný prasácký portrét.

Ještě nedávno měl mimochodem ateliér ve smíchovské MeetFactory. Pak mu ale začalo vadit, že mu stativy rozkmitávají vlny ze subwooferů, díky kterým se stal z někdejší sklárny jeden z nejlepších hudebních sálů v republice.

Pravdivost těchto slov jsem si ověřil hned v pondělí večer, kdy v MeetFactory vystoupila zpěvačka Zola Jesus. Sice bylo čtrnáct dní před Velikonocemi, ale zážitek to byl díky šamance s rusko-americkými kořeny (bohužel v nejlepším dala k dobrému, že se do Prahy ráda vrací díky „východoevropskému sentimentu“) v pravdě vykupitelský. Tedy s tím rozdílem, že já jsem z mrtvých nedokázal vstát ani třetí den.

Své o tom ví i Vráťa Brabenec. V úterý jsem ho v našich Vršovicích nepotkal jako obvykle ve Sladkáči, protože ten procházel týdenní rekonstrukcí. Posunul se barový pult, nejspíš proto, abych to měl k Vráťovi na jeho tradiční židli pod oknem o něco blíž. Každopádně Vráťu chytla záda, tak se je v sousedním Zenitu snažil rozhýbat fernetem. Když seznal, že pochybil, pronesl jedno ze svých životních mouder: „Já dělám spoustu chyb. Ale aspoň díky nim přicházím na to, kde dělám chyby.“

Ze středeční četby: „Jahůdka už zraje/ v lesa vonném chladu/ hub jsou plné háje,/ nebojme se hladu./ Sbírat šípky, trnky,/ budem do úpadu,/ plnit koše, hrnky,/ nebojme se hladu!“ (Vše pro dítě! Válečné dětství 1914–1918, Paseka, 2015)

Ve čtvrtek mi z Grady přišel mail, že se mé tři roky staré knihy o dědovi loni prodalo 151 kusů. Tak jsem se byl vpodvečer podívat na autogramiádu úspěšnějšího kolegy. Ondřej Kundra oslavoval v Luxoru už druhý dotisk Mého úžasného života Medy Mládkové, kterého se loni prodalo sedm tisícovek. Paní Medě to v jejích pětadevadesáti nesmírně slušelo - což se dá ovšem říci i o Ondřejovi v jeho čtyřiatřiceti a Jiřím Pospíšilovi v devětatřiceti letech, abychom byli genderově korektní.

Tak pěkný korektní týden!