Bývalý člen vedení Evropské centrální banky Lorenzo Bini Smaghi vysvětluje ve svém článku pro Financial Times, proč je pro postižené státy eurozóny tak ožehavé téma, zda se přihlásí do záchranných programů. Člověk si uvědomí, že rychlé a povrchní mediální titulky naznačují, jako by se kromě Řecka už i Španělsko a Itálie nemohly dočkat, až se budou moci nechat „zachránit“ od Mezinárodního měnového fondu či od záchranných valů.
Jeden z hlavních důvodů, proč se podle Bini Smaghiho různým opatřením na záchranu eurozóny nedaří, je, že rozhodnutí jsou prostě aplikována pozdě. Postižené země totiž žádají o pomoc teprve poté, když se tržní podmínky zhorší do té míry, že už není návratu. Čím je tato váhavost dána? První moment je politický. Tím, že vláda žádá o vnější pomoc, přiznává svoji neschopnost a nedostatek kapacity jednat autonomně. Vláda musí přijmout podmínky nadiktované z vnějšku, tedy nadnárodní institucí a mezinárodními inspektory. Takové řešení je pro domácí vládu politicky nesmírně drahé.
Druhý důvod je finanční. Tím, že stát požádá o asistenci, úrokové míry u vládních dluhopisů se zvýší. Preferenční věřitelský status nadnárodních institucí odradí soukromé investory. Přístup země na finanční trhy se na dlouhou dobu uzavře. Nedávné rozhodnutí ECB – vstoupit na trhy, pokud se země přihlásí do záchranného programu – tak může zredukovat stigma, které se k záchrannému programu váže.
Palební síla ECB je dostatečně velká a navíc nebude mít ECB status seniorního věřitele, takže se zabrání zastrašení soukromých investorů.
Zajímavá je diskuse pod článkem, většinou jde o stejné nadávání na eurokraty, na které je člověk zvyklý u nás doma.
Jeden podnětný názor říká, že Smaghi se zabývá pouze symptomy a ne příčinami. Problém Itálie je, že má dluh 125 procent HDP, deficit pět procent a skoro žádný růst – a to všechno už deset let. Otázkou je, jestli Itálie může nastartovat růst bez částečného osekání dluhů.
Podle dalšího čtenáře nemá navrhované řešení ujistit trhy, ale německé voliče. Kdyby na to Itálie přistoupila, voliči tamější vládu smetou.
A další názor, který se mi zdá velmi zajímavý, naznačuje, že v každé zemi jsou tací, kteří potřebují vidět svoji ideologii zvítězit, i když to často vede k horším výsledkům. Pak jsou tací, jejichž strategickým zájmem je blokovat a nespolupracovat, i kdyby to mělo vést k rozpadu eurozóny. Kdyby šlo jen o názory a neshody, žádná krize by prý nebyla.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
