Vondra, postřižiny a důchody

Je třeba to vyjasnit: na celé zakázce s ozvučením českého předsednictví mne tolik nevzrušuje Finanční analytický útvar, výběry z bankomatů, odvody do Rakouska, kdo dříve pracoval kde a kdo je spojen s kým.

Zajímá mne, že ta zakázka je zjevně řádově předražená. Nerad to říkám, ale kdo to nechápe či nechce chápat, je asi za rohlík schopen zaplatit dvě stě korun a za opravu pračky 50 000 korun.

Vždyť vláda zaplatila za zvučení polovinu toho, o čem se „zásadově“ a „principiálně“ dohaduje s doktory, kteří chtějí přidat. Konečně někdo pojmenoval to, co vychází na základě rozhovorů s lidmi z branže i autorovi Auditu. Server Novinky.cz poměrně přesvědčivě dokládá, že kdyby si vláda od ProMoPro všechnu techniku koupila, vyšlo by ji to šestkrát levněji než služby ProMoPro.

Zvláště zábavné je, že Vondra teď pořád připomíná své disidentství. Disidentství však také zavazuje a mělo by mu velet pokornější vystupování a jiný než bafuňářský mocenský newspeak, který si bohužel velmi rychle osvojil.

…

Server Eurointelligence během minulého týdne upozorňoval, s poukazem na řecký server Tovima.gr, že Evropská unie, Mezinárodní měnový fond a Evropská centrální banka chystají plán restrukturalizace řeckého dluhu.

Server připomíná tzv. Bradyho plán, který v 80. letech umožnil restrukturalizaci latinskoamerického dluhu. Celou dohodu tehdy garantoval Fed, tedy americká centrální banka.

Chvíli to asi potrvá, než se něco takového oficiálně potvrdí, ale většině ekonomů je stále zřejmější, že jinak než nějak podobně to prostě nepůjde. Růstové vyhlídky Řecka jsou totiž velmi slabé.

…

Ekonom Ondřej Schneider (mimochodem z jeho návratu k blogování pro iHNed.cz se velmi raduji) se ve svém blogu o penzijní reformě rozčílil, že leckdo nechápe (ve vztahu k důchodové reformě či fondovému systému), že investice do akcií jsou z dlouhodobého pohledu velmi výhodné, a dokládá to na více než stoletém grafu vývoje americké burzy.

K tomuto tématu se k diskusi pod mým blogem o privatizaci a důchodové reformě podnětně vyjádřil diskutér pod pseudonymem BudaFriend.

Když to vztáhneme na Schneiderův článek, dalo by se říci, že BudaFriend upozorňuje na to, že graf se týká pouze amerických akcií.

Zde je, co píše BudaFriend:

„Ve střední Evropě ještě nikdy nevydržela normálnost dost dlouho na to, aby se investice do fondů mohly zhodnotit ve vyšší důchod. Pokud někdo v průběhu posledních sta let investoval do akcií, tak o ně nejspíš přišel:
a) po rozpadu Rakouska (1918)
b) po Mnichovu (1938)
c) po znárodněních (1945, 1948)
d) po měnové reformě (1953)
e) po emigraci (1968–1990)
f) po kuponové privatizaci (1990–2000)
Naše historie prostě investicím do akcií moc nepřeje. Bohužel jim nepřeje ani současnost: když Orbán okradl Maďary o úspory ve fondech a oni ani neprotestují, neb po zkušenostech s a) až f) nikdy nečekali, že z toho něco bude;
h) Poláci taky couvají z důchodové reformy, neb jejich rozpočet přechod na fondy za krize nezvládá.
i) Na Slovensku pravice lidi nažene do fondů a levice je zase vyžene a mají stejný problém jako Poláci.

I kdyby historie skončila (à la Fukuyama) a středoevropská budoucnost bude jen o liberálním kapitalismu a demokracii, tak je pořád problém s tím, že místní verze demokracie jaksi postrádají respekt před dlouhodobými reformami (credible commitment). Jak se změní vláda nebo přijde krize, tak se fondy vyrabují nebo alespoň vyšachují ze hry. Za těchto okolností není důvod nepředpokládat, že naše důchody budou tak jako tak záviset na průběžném financovaní, které nevytváří žádný balík peněz, který může místní či přespolní mocipán ukrást.

Není to o ekonomii ani o regulaci, leč o politice. Znalost politických poměrů činí iracionální averzi vůči penzijní reformě naprosto racionální reakcí informovaného voliče. K zavedení fondového pilíře je třeba tak 30 až 40 let politické a ekonomické stability, ale toho se českým zemím dostalo naposledy na konci doby ledové.“

Tak. Vyzývám Ondřeje Schneidera k reakci.