Trhy vládám nevěří a Německo a evropské vykoupení

Americký akciový index Dow Jones se včera propadl na nominálně stejnou úroveň, jakou měl v roce 1997, tedy před dvanácti lety. Reálně je to asi ještě o dalších pár let nazpět, protože v posledních dvanácti letech byla přeci jen v USA nějaká inflace. Japonský index Nikkei je na nejnižší úrovni za posledních 26 let a německý akciový index DAX se propadl na úroveň 3.900 bodů.

Na zprávy o poklesu burz jsme si v posledních měsících zvykli, na včerejším (a dnešním) vývoji je ale pozoruhodné to, že k němu dochází navzdory snahám a různým ujištěním ze strany vlád.

Rekordní propad v USA pokračoval i po té, co americké ministerstvo financí a všichni čtyři regulátoři vydali společné prohlášení o tom, že americká vláda zajistí funkčnost a stabilitu bankovního sektoru. Propad v Japonsku pokračoval i po té, co tamější vláda oznámila, že sama začne nakupovat akcie firem a bank na burze.

…

Zde je graf ze serveru www.calculatedriskblog.com, který porovnává pokles akcií během posledních čtyř velkých krizí. Na grafu je vidět, jak současná krize nabírá parametrů Velké deprese. Zároveň ale ještě není tak strašlivě vzdálena krizi ropné. Propad je ovšem nesrovnatelně rychlejší než v 70. letech (podobný graf jsem do blogu převzal už před několika měsíc, toto je aktuální verze).

…

V případě Spojených států je zjevné, že trhy nevěří Obamovu a Geithnerovu záchrannému plánu pro banky. Vláda zatím trvá na tom, že pokud kapitálově vstoupí do bank, bude to pouze formou preferenčních akcií bez hlasovacích práv. Vláda se stále domnívá, že lze pro banky získat dostatek soukromého kapitálu, který by přímé státní vlastnictví mohlo odradit. Jenže jakého kapitálu? Kdysi odmítané suverénní fondy o americké banky dnes nestojí a o žádných hedgeových fondech, které by měly zájem, také nikdo zatím nic neví.

Výprodej akcií svědčí o tom, že americká vláda nakonec bude muset přistoupit k přechodnému přímému znárodnění bank (vláda bude držet většinové balíky s hlasovacími právy) a méně důležité banky půjdou do bankrotu. Trhy de facto říkají, že vláda by neměla toto řešení odkládat.

Osobně jsem si nejlépe na toto téma početl včera na serveru nakedcapitalism.com. Za pozornost stojí i text dopisovatele Financial Times z Wall Streetu Francesca Guerrery.

…

V Německu probíhá v tuto chvíli několik klíčových disputací. První se týká toho, zda státy eurozóny (tedy především Německo) mohu zachraňovat jiné státy eurozóny v problémech (až dosud se mluvilo o Irsku, případně o jižních státech, ale v poslední době se hovoří i o Rakousku, tedy v případě, že by tamější banky neustály svou expanzi na východ).

Řeč je o něčem na způsob bilatelárních dluhopisů, které by garantoval emitent s vyšší důvěryhodností. Proti něčemu takovému tvrdě vystoupil hlavní ekonom ECB Jürgen Stark, politici se ale začínají této ideji přiklánět.

Klíčová otázka stojí takto: zakazují pravidla eurozóny záchranu (bail out) členské země v Evropě? Na jednu stranu ano. Říká to výslovně a jasně článek 103 tzv.Consolidation treaty, která je součástí Maastrichtské smlouvy. Jenže článek 100 téže smlouvy mluví o tom, “že pokud se některá země dostane do problémů, které jsou způsobeny přírodní pohromou nebo mimořádnými událostmi mimo kontrolu tohoto státu” je finanční asistence možná.

Uvidíme jak se právníci dohodnou. Zajímavé je, že o takovou asistenci musí podle článku 100 žádat předseda Evropské Rady Evropský parlament. Bude-li chtít (či muset) Německo zachraňovat Irsko, bude o to žádat Mirek Topolánek i když my sami v eurozóně nejsme. Nejzajímavější text na toto téma jsem si přečetl na serveru eurointelligence.com.

V zásadě lze souhlasit s názorem, že pravidlo zákazu pomoci či vykoupení je pravidlo špatné, protože většinou není vůbec potřeba a když je potřeba, tak ho nelze dodržet.

Bývalý německý ministr financí Hans Eichel vyzval ke vzniku společné vlády pro eurozónu. To je také zajímavé, protože podobným nápadům se většina německých politiků zatím bránila, jde totiž spíše o nápady z francouzské líhně.

…

Případná pomoc případně bankrotujícím státům ve střední a východní Evropě, tedy státům, které nejsou členy eurozóny je jiné téma. Pokud k něčemu takovému dojde, bude to především v režii Mezinárodního měnového fondu. MMF bude ale potřebovat navýšení prostředků, případně založit zvláštní garanční fond. A to asi opět budou muset vzít na starost nejbohatší evropské státy. A zase jsme u Německa.

Pondělní audit: O regulaci a zhroucení dogmat

Páteční audit: Recese V, recese U a recese L

Čtvrteční audit: Češi a nespravedlivý útok, Klaus a Lisabon

Středeční audit: Češi ve spirále, Greenspan by znárodňoval a německé záchranné lano

Úterní audit: Opilý ministr, zlotý a koruna a nejednotná Evropa