Střepy z eurokrize

Itálie vyjednává s Čínou o masivních čínských investicích, rovněž do italských dluhopisů.
Podobná informace kolovala před časem v případě Řecka, kdy se psalo o tom, že Číňané koupí řecké přístavy a loděnice. Nakonec z toho, pokud vím, nic není.

Toto jednání je třeba považovat spíše jako výzvu Německu, aby se jasně angažovalo v záchraně eurozóny a představilo srozumitelný plán. Otázkou navíc je, zda budou mít Číňané vůbec o italské dluhopisy (bez kolaterálu) zájem. Přestože mají Číňané v suverénních fondech peněz hodně, vyhazovat oknem je nebudou: budoucnost eurozóny je dnes velmi nejistá. Přímé investice do italských aktiv – to je něco jiného.

…

Francouzské banky ztratily jen během včerejška deset procent hodnoty. Hlavní příčinou jsou spekulace o možném snížení ratingu francouzských bank. Jenže bude-li snížen rating francouzských bank, bude snížen i rating Francie. A bude-li snížen rating Francie, bude tato země jen těžko schopna participovat na jakémkoli záchranném mechanismu či záchranném valu EFSF.

…

Maďarská vláda rozhodla, aby nesly náklady na hypotéky poskytované ve švýcarských francích banky, respektive aby účet za zhodnocení švýcarského franku nesly ony.

Je to samozřejmě populismus, kterým si stát moc nepomůže. Banky budou mít menší zisky či dokonce budou muset navyšovat kapitál. Když budou mít banky nižší zisky, bude mít stát nižší příjmy. Banky omezí svoji úvěrovou aktivitu, sníží se ekonomický růst a opět se sníží daňové příjmy.

Hlavní průšvih je ale pověst Maďarska v očích investorů. Co si myslet o zemi, kde se tak snadno mohou měnit smluvní a regulatorní podmínky?

…

Wolfgang Münchau si jako jeden z mála opravdu přečetl detailní zdůvodnění výroku německého ústavního soudu k pomoci Řecku a k záchrannému valu EFSF a de facto mu z něj vyplývá toto:

1. Soudci hlasovali 7:1, to znamená, že to je rozhodnutí pevné, nikoli vratké.
2. Eurodluhopis je vyloučen. Soud specificky vylučuje jakékoli ručení cizím státům, jakékoli ručení, které je příliš velké nebo nespočitatelné.
3. Německý Bundestag může jednorázově pomáhat Řecku, ale nesmí předávat pravomoc nějaké vnější agentuře. Münchau to chápe jako výzvu: pokud si bude někdo stěžovat na permanentní záchranný mechanismus, který má vzniknout v roce 2013, soud mu pravděpodobně vyhoví.
4. I kdyby v Německu začala vládnout opozice, která je k záchraně eura vstřícnější, ústavní soud jí předepsal mantinely.

…

Zde jsem si přečetl, že záchrana eura podle expertů banky UBS vyjde asi desetkrát levněji než čekání na jeho konec, který by mimochodem způsobil v eurozóně výpadek HDP ve výši 25 procent.

K tomu bych dodal, že se určitě nelze spoléhat na to, že politici zvolí levnější řešení. Kdyby politici dali hlavy dohromady před rokem či rokem a půl, vyšlo by to tak desetkrát levněji než dnes a krize by se nerozšířila do Itálie, Francie apod.

Taktéž záchrana samotného Řecka mohla přijít daleko levněji.

Stále více to vypadá, že výše nákladů není motivací. Zdá se, že různé rigidity, mezi něž patří ideologická zabedněnost a hraní na nízké pudy voličů, jsou silnější než kalkulačka. Politiky v Evropě zjevně baví si zahrávat: zkusme se podívat, co nám to nicnedělání a neschopnost udělá, třeba se konečně začne něco zajímavého dít.

…

Ivan Mikloš odmítá harmonizaci přímých daní, neodmítá však koordinaci těch nepřímých: s tím lze vřele souhlasit.

Mikloš nechce ani eurodluhopis – zmizel by prý tlak na restrukturalizaci a zvýšení konkurenceschopnosti. Jenže co se bude dít jaksi „mezitím“? Jak se zamezí rozpadu eurozóny, jak se zamezí šíření nákazy, jak se zařídí, aby se krize důvěry v euro nepřelila do reálné ekonomiky apod.? Než se zvýší konkurenceschopnost, má přijít na pár let ekonomická deprese? Nebo to půjde bez toho?

…

Zajímavá je analýza na EU Observeru. Evropská komise prý tvrdí, že z eurozóny je zakázáno odejít jak dobrovolně, tak nedobrovolně.

Právní studie Evropské centrální banky z roku 2009 však praví, že z eurozóny opravdu nelze odejít dobrovolně, avšak za určitých okolností je možné z ní vylučovat.