Školné a Nečas v Bruselu

Pro Radiožurnál jsem sepsal tuto poznámku:

Stačilo, že studenti pohrozili ministrovi školství Josefu Dobešovi týdnem neklidu, a najednou z celého balíku reforem vysokého školství vypadlo školné, které pan ministr už nadále neprosazuje. Politikou ministerstva nyní bude tvářit se, že školné byla vlastně jen podružnost v celé reformě a že se vlastně nic nestane, když v ní nebude.

Opak je pravdou. Školné a půjčky na studium byly úhelnými kameny celé reformy a je otázkou, o jakého jde politika, když se úhelného kamenu reforem vzdá jen tak bez mučení, při prvních protestech. 

Ve světě existují různé systémy vysokého školství bez školného a půjček na studia nebo s ním. V USA či anglosaském světě je školné běžné, ve Francii například nikoliv. Společnosti nebo státy, které školné nemají, se musejí smířit s tím, že kvalitu a dostupnost vysokého studia musejí zajistit všichni daňoví poplatníci, tedy i ti, kteří se na studia nedostali. Ve Skandinávii také školné nemají, ale tamější politická kultura neumožní, aby se prostředky daňových poplatníků někde po cestě rozkutálely. 

Amerika má možná zanedbané střední školství, ale možnost studia na tamějších lepších i nejlepších univerzitách je obrovským lákadlem pro mladé lidi z různých koutů světa a významným zdrojem příjmů pro celou společnost. 

Můžeme to chtít tak či onak, se školným i bez něj. Když už se však politik rozhodne pro školné, má za ním stát a má ho hájit. Když se mu to nepovede, má odejít. Pokud se rozhodne svou věc hájit, může donekonečna vysvětlovat, že státem garantované a výhodné i dostupné půjčky na studium a školné mají například zvýšit sociální prostupnost, která je u nás velmi nízká. Studují především děti studovaných. Ministr, který sám věří tomu, co chce udělat, mohl například dnešní studenty razantně odkázat do patřičných mezí. Co je vám, současným studentům, do školného, když vás se už týkat nebude? 

A třeba to pana Dobeše nikdy moc za srdce nebralo. Když ještě do léta loňského roku působil na ministerstvu školství jako poradce Daniel Münich, náš největší specialista na ekonomiku vzdělávání, který ví všechno o financování školství od Austrálie po Kanadu, ministr Dobeš se s ním ani jednou nesešel. Münichem navržený ucelený systém se postupně pod zásahy úředníků začal poněkud rozpadat až do téměř nerozpoznatelného tvaru. 

Ostudně se chová i vláda jako celek. Copak reforma tak klíčového odvětví, jakým je školství, nestojí premiérovi za to, aby se za ni pevně postavil? 

Když to shrneme, tak vyhlídky českého vysokého školství nejsou růžové. Tato vláda už nic neudělá, sociální demokracie, která bude asi vládnout příště, školné z ideologických důvodů odmítá. Žádné slavné ekonomické časy a zázračné daňové příjmy nás nečekají, takže lze předpokládat, že české školství bude tak nějak přežívat a skomírat a převládat bude průměrnost. Poučení propříště? Když chci něco zásadního změnit, musím to myslet vážně a sám o tom být přesvědčen, musím za tím pevně stát a musím se o to prát. Jinak to vlastně nemá cenu. To platí pro celou vládu, která má být tým, nejen pro ministra školství.

Přidaná poznámka ze čtvrtečního rána. Nečas se včera v Londýně nechal slyšet, že reforma byla špatně komunikována. To je dosti vlažné konstatování.

Všimněme si, jak vláda přešla z pravicové ideologičnosti k chladnému pragmatismu. Ani školné jí nestojí za to, aby se o ně poprala. Ve jménu realismu a pragmatičnosti zvyšují daně, vzdávají se reforem. Nezbytnost pragmatismu hlásají titíž lidé, kteří před tím nejvíce hlásali právě ideologii.

A tak jediná ideologie, která vládě zůstává, je ta protievropská a ta se pořád vyostřuje a v podobě toho, jak nás Nečas vyvádí z integračního jádra, má i své reálné důsledky. Být dnes studentem, tak by mne tohle trápilo víc než školné, které se navíc mělo týkat generací, jež teprve studovat přijdou.

… 

Na webu Českého rozhlasu se dnes ještě zdržím. Zajímavé je, že Česká republika chce nyní Evropské unii poradit, aby se soustředila na ekonomický růst.

To je rozumná rada, ale v tom případě je dobré Čechům doporučit, aby jaksi začali na svém dvorku. Naše růstové vyhlídky jsou mizerné: škrty, propad stavební výroby, zvyšování daní, korupční prostředí. Máme u nás srovnané priority: je důležitější fiskální konsolidace, nebo růst?

…

A ještě zpráva o tom, jak v Německu omezili podporu fotovoltaiky o 30 procent. České soudy a arbitrážní tribunály získají dobrý podklad a precedens, až budou rozhodovat o zvláštní fotovoltaické dani a nárocích „postižených“.

Německá opozice sice křičí, že budou ztracena pracovní místa, ale nikdo nevyluzuje pseudoliberální výkřiky ve smyslu, že vláda nesmí měnit nastavené podmínky. Smí – když se situace vymkne kontrole, je změna podmínek legitimní a dokonce vítaná.

…

Z úplně jiného soudku. V USA vychází podle všeho velmi zajímavá kniha, která vysvětluje motivy tzv. hlubokého hrdla z aféry Watergate. Hluboké hrdlo v podstatě předávalo novinářům výsledky vyšetřování FBI, jeho motivem bylo stát se ředitelem.