Sarrazin, Klaus a summit

Pro včerejší Radiožurnál jsem sepsal tuto poznámku o tom, jak Thilo Sarrazin vyrazil do boje proti euru a evropským dluhopisům:

Bývalý člen vedení Německé spolkové banky, kontroverzní publicista a politik Thilo Sarrazin vydal knihu o euru, která se jmenuje Evropa euro nepotřebuje. Pokusím se zde o netradiční žánr. Nebudu zde polemizovat s knihou, kterou jsem nečetl, protože vyšla včera, ale s jednou větou nebo myšlenkou, že Evropa euro nepotřebuje.

Záleží především na tom, odkud se na Evropu díváme. Globální konkurence je totiž tvrdší a rychlejší a z hlediska USA, Indie, Číny nebo Brazílie je poněkud obtížně představitelné, že mají brát vážně poměrně malý kontinent skládající se z nepřehledného množství státečků, kde se bude platit desítkami měn a měniček, které mezi sebou budou závodit v těžko předvídatelných devalvačních závodech. 

Takový nepřehledný kontinent by do budoucna přišel o značnou část byznysu a investic. Není náhodou, že Spojené státy jako liberální a spřátelená mocnost by Evropu rády viděly sjednocenou, přehlednou a srozumitelnou (odtud touha po té jedné telefonní lince do Evropy) a méně přívětivé mocnosti jako třeba Rusko (případně Čína) mají rádi Evropu rozdrobenou. 

Euro nikdy nebylo pouze umělý projekt utopicky naladěných, od světa odtržených politických špiček (Sarrazin dokonce tvrdí, že euro vzniklo z pocitu německé viny za holocaust). Proces vzniku eura byl urychlen v reakci na takzvanou krizi směnných kurzů v roce 1992. Tehdejší chaos na evropských měnových trzích a vlna chaotických a nepříjemných znehodnocení měn s politickými dopady se totiž ani trochu nelíbil vlivným průmyslníkům a dalším ekonomickým hráčům. Vznikl reálný a hmatatelný tlak byznysmenů na politiky, aby byl proces vzniku společné evropské měny urychlen. 

Thilo Sarrazin též odmítá myšlenku společného evropského dluhopisu. Jenže tady se vše podstatné skrývá v detailu. Mnohé návrhy na společný dluhopis jsou velmi detailně a zodpovědně rozpracované a pochopitelně mají v sobě zabudovaný disciplinační a motivační faktor. Po překročení určité hranice dluhu k HDP by musel každý stát vše financovat svým vlastním národním dluhopisem. Státy by tedy byly motivovány držet dluhy v rozumných dimenzích. 

Další rozměr věci je fakt, že právě Německo na zavedení eura obrovsky vydělalo. Německé vývozy byly daleko levnější, než by byly bez eura, a přístup německého zboží na evropský trh se díky euru usnadnil. 

A nakonec k Sarrazinově myšlence, že Evropa potřebuje k prosperitě mír. Ten ale se společnou měnou vůbec nesouvisí. To je takové tvrzení „na bačkoru“. Nejde totiž dokázat, ale ani vyvrátit a vlastně nemá pražádný smysl o něm diskutovat.

…

O prezidentu Klausovi a jeho americkém exposé na téma euro jsem psal včera, ale to jsem ještě nečetl výpis z jeho další chicagské přednášky, kde předložil jakési „osmero“ pro Evropu.

Hned bod 1 je ovšem vedle jak ta jedle: „Evropa se musí zbavit své neproduktivní a paternalistické sociálně-tržní ekonomiky…“ Sociálně tržní ekonomika v Německu, Nizozemsku či Skandinávii přitom vůbec není neproduktivní. Tyto země přežily krizi nejlépe a jsou nyní tahounem evropského hospodářství. Mimochodem podstatou sociálně-tržního hospodářství by vcelku logicky mělo být, že je udržitelné.

Řecko jistě nedoplatilo na sociálně-tržní hospodářství, ale na nefunkční a přitom nafouklý a neschopný stát. V Řecku jsme nebyli svědky sociálních transferů, ale sociální politiky financované dluhem.

K bodu 5: „Evropa by se měla zbavit nadměrné harmonizace, standardizace a zahájit deregulaci…“ Zde je ovšem rozpor. Klaus dříve propagoval pro Evropu svobodný obchod. Aby ten mohl fungovat, potřebuje jednoduchá pravidla. Vezměme si slavný zakřivený banán. Ten znamená deregulaci, protože před jeho zavedením měla každá země svoje zvláštní pravidlo pro zakřivení banánu.

Lépe než já to koneckonců shrnul jeden můj čtenář: „Jako tragické mi připadá, když tyto změny kritizuje představitel země, kde již vlastně probíhá rozpad celospolečenských hodnot, kde nefungují základní státní a demokratické instituce, a který má na tomto systému podíl.

Iluze, že Řecko je jakousi obětí evropské integrace, zůstává opravdu iluzí. Země by byla možná ještě v horším stavu, kdyby zůstala mimo Euroland. Samozřejmě to, že byla „vpuštěna“ do systému jednotné měny, nyní vytváří obrovské potíže z hlediska image a jisté potíže z hlediska finančního, nicméně pro Evropu finančně nic podstatného.“

…

Jako námět pro diskusi ekonomů na iHNed.cz jsem si vybral znovuoživlé téma Řecka. Zůstane podle vás Řecko v eurozóně? Není iluzorní mluvit o konkurenceschopnosti Řecka po zavedení drachmy a devalvaci, když se v Řecku toho moc nevyrábí a zemědělské výrobky a potraviny jsou svázány kvótami EU? Zemi navíc čeká období politického a sociálního chaosu a to moc turistů nepřiláká. Ekonomové se navíc domnívají, že totální krach Řecka (vypovězení závazků vůči Evropské centrální bance a Mezinárodnímu měnovému fondu) by mohl spolykat veškerý kapitál ECB. Ekonom Thomas Mayer navrhuje zavedení „geura“, jakési paralelní měny. Je už evropský bankovní systém na pád eura připraven, nebo nikoli?