Draghi a síla slova

Minulý čtvrtek prohlásil předseda Evropské centrální banky, že jeho instituce „udělá cokoli, aby zabránila rozpadu eurozóny“, a lze podle něj „věřit, že co ECB udělá, bude stačit“.

Oznámil tedy Draghi zásadní změnu v podstatě měnové politiky, nebo byl jen špatně pochopen? Finanční trhy to nejprve pochopily jako průlom, nyní – zdá se – začínají opět váhat. Oslovení obchodníci na burzách a finančních trzích říkají novinářům, že Draghi musí hned dát svým slovům co nejdříve konkrétní obsah, jinak riskuje blamáž. Leccos se dozvíme zítra, po zasedání řídícího výboru ECB.

Co by se mělo brát seriózněji a s větší důvěrou než slova centrálního bankéře? A nemělo by stačit jeho slovní ujištění (a výraz „věřte mi“) k tomu, aby investoři přestali okamžitě spekulovat na rozpad eurozóny, resp. na odchod Španělska či dokonce Itálie? Pokud to tak nestačí, je to samo o sobě důkazem toho, kam jsme se v Evropě dostali. A pokud je zpochybňován jasně artikulovaný slib šéfa centrální banky, je opravdu otázka, zda je možné eurozónu spasit. A je více než jasné, že pokud bude muset vzít Draghi svá slova zpět, pak eurozóna opravdu končí.

Kritici a skeptici namítnou, že doba, kdy bylo možné centrálním bankéřům v eurozóně věřit, je dávno pryč. Nákup periferních dluhopisů, který zahájil Draghiho předchůdce Trichet, nebyl považován za úspěšný, ECB v něm možná překročila svůj mandát a sám Draghi to kritizoval.

Draghi zahájil (vloni před Vánoci a potom opět v únoru) dva gigantické programy, které poskytly bankám v eurozóně na tři roky likviditu. Říká se jim LTRO či Tlustá Berta a motivem bylo nejen zabránit dramatickému zmrazení a zadrhnutí úvěrů, ale motivovat komerční banky k tomu, aby nakupovaly dluhopisy periferních zemí a tak snížily náklady na financování dluhu. Jenže očekávaný efekt ani jeden z programů nepřinesl, trhy se zklidnily jen na pár týdnů a vyhlídky na přežití eurozóny se nakonec nezlepšily. Tak jakápak důvěryhodnost?

Skutečnost je spíše taková, že optimismus trhů (pokud přetrvá nebo se vrátí) je oprávněný. V čele centrální banky stojí nejen vynikající centrální bankéř a inteligentní odborník, ale i odvážný člověk, který ví, co činí. Pohybuje se v extrémně těžkém teritoriu, v těsné legislativní svěrací kazajce a musí čelit politikům (a střetávat se s nimi), kteří jsou váhaví, neschopní, nevzdělaní, nepřesvědčiví a často ještě v zajetí ideologických dogmat či nesmyslných předsudků.

Draghi v rámci možného dokázal zázraky a dokáže politiky tlačit k akci. Poté, co na začátku prosince snížil úrokové míry, prohlásil, že Evropa potřebuje nový fiskální kompakt, a do měsíce byl tento kompakt přijat. Jeho podstatou je určitá decentralizace: jednotlivé státy jsou povinny zavést do vlastní legislativy sankce za porušování vlastních rozpočtových pravidel.

Kdyby nebyla přijata opatření LTRO čili Tlustá Berta, eurozóna by se rozpadla už před několika měsíci a ekonomická krize by byla daleko horší. Přestože ECB půjčovala peníze skrze komerční banky, signál byl jasný: ECB akceptuje či začíná akceptovat roli věřitele poslední instance pro případ fatální krize i vůči vládám.

Na konci května oznámil Draghi, že EU potřebuje bankovní unii, s poukazem na to, že „můžeme mít džbán peněz, ale když si na ně nelze sáhnout, je to, jako kdyby neexistoval“. Za pár týdnů začal bankovní unii seriózně připravovat evropský summit.

Draghi je přesvědčen, že pokud je odliv peněz (především ze Španělska) motivován rizikem konvertibility (tedy spekulací na odchod Španělska z eurozóny), nikoli ekonomickými fundamenty, tedy slabou konkurenceschopností a výkonností ekonomiky, je ECB povinna jednat a je to v rámci jejího mandátu povolené a správné.

Buď tedy bude ECB nakupovat dluhopisy periferních zemí, anebo přitlačí na politiky, aby stálý záchranný val ESM získal bankovní licenci, přístup k likviditě ECB a mohl začít nakupovat dluhopisy v případě hrozící finanční katastrofy v neomezené míře.