Co vzejde z Londýna, co čekat od G-20

Je krajně nepravděpodobné, že z klíčového summitu, ke kterému se upíná pozornost světa zmítaného globální recesí, vzejde nějaký konflikt a pokud ano tak určitě nebude okázalý (tady nejsme v české politice). Lídři důležitých světových zemí udělají vše proto, aby komuniké ze summitu obsahovalo něco jako „státníci udělají vše proto, aby vrátili svět na dráhu zdravého (udržitelného) růstu“. Například.

Na summitu se bude jednat o stimulačních fiskálních opatřeních, o nové regulaci, o navýšení prostředků Mezinárodního měnového fondu, o nebezpečí protekcionismu apod.

Přitom to nejdůležitější zůstává jaksi stranou zájmu. Je to ozdravení bankovního sektoru, především pak ve Spojených státech. Pro návrat hospodářského růstu (a to na celé zeměkouli) je to podmínka nutná, nikoli postačující. Zatím se neví, jestli plán na ozdravení bank z dílny amerického ministra financí Tima Geithnera bude fungovat, jestli zabere, jestli mu trhy a odborníci uvěří a netušíme, zda bude dostatečně masivní. Americká vláda se spoléhá na spoluúčast soukromého sektoru, sama hodlá investovat stovky miliard dolarů. Řada odborníků se domnívá, že to bude všechno mnohem dražší: očištění bank od toxických úvěrů bude stát 2–3 bilióny dolarů.

Jenže pak je tu ještě otázka očišťování bankovního sektoru v Evropě a Asii. Proč tato kruciální věc není tématem summitu G-20? Protože je to zodpovědnost jednotlivých států. To je sice pravda, ale jak už bylo řečeno, ozdravení bankovního sektoru je předpokladem návratu prosperity. Bez toho to prostě nepůjde.

Souvisí s tím (a je s tím provázáno) všechno ostatní. Svět se pře, jak velké mají být rozpočtové stimuly. Jenže jak Američané mají vědět, jak velké mají být injekce do ekonomiky, když nevědí, kdy začne znovu tepat srdce jejich infarktového bankovnictví? Je jasné, že fiskální impulsy musí přicházet zároveň se snahou o oživení bankovnictví, rozsah „potřebné“ rozpočtové pomoci nelze ale potom jakkoli kalkulovat. Je to ještě hrubější než nejhrubější hrubý odhad.

Na druhé straně je zřejmé, že stimuly mohou být efektivní především ve velkých ekonomikách a nejlépe v těch, které mají přebytek obchodní bilance (Německo, Japonsko). Není to jen Obama, kdo tlačí na Německo, aby více utrácelo. Říkají to i Japonci, Británie a Čína a říká to poměrně razantně například i MMF nebo OECD (info pro Mirka Topolánka, aby v Londýně zase nepřekvapil nějakým milým výrokem).

Na druhou stranu je německá zdrženlivost pochopitelná: recese bude dlouhá a nějaké instrumenty je třeba nechat si do foroty, pokud budou v eurozóně bankrotovat státy, bude účet platit Německo. A co když bude muset Německo časem sanovat vlastní bankovní sektor?

Podobně je to s regulací. Nové a lepší regulace tuto krizi nespraví a konjunkturu nezařídí. Efektivnější regulace nás má ochránit před nějakou další hlubokou krizí (ta ale může přijít za deset, dvacet a možná za osmdesát let). Poptávka po lepších regulacích je čistě politická a ze současné krize nás nevyvede.

Jak ale mohou Američané vědět jakou regulaci bankovnictví a finančnictví v budoucnu potřebují, když ještě nevědí, jestli se povede sanace bank, kolik bank jim zbude, jak budou velké, komu budou patřit apod.

K otázce protekcionismu třeba poznamenat, že je sice hezké, že bude přijata nějaká proklamace, jenže k rozpadu mezinárodního obchodu a de-globalizaci zjevně dochází i bez protekcionismu. Co s tím bude G-20 dělat?

P.S.

Z českého pohledu je nakonec nejzajímavější, že můžeme být osobou Mirka Topolánka v Londýně na historickém summitu přítomni. Příštích pár desítek let se s námi už nikdo bavit nebude. Užijme si to a važme si toho…

Středeční audit: Experti, odborníci, profíci a posluhové na obojku

Úterní audit: Rusové v MOL – strategický průšvih roku

Pondělní audit: Kdo peníze lije, sype, pumpuje a Rusové v MOL

Páteční audit: Pravda a láska zvítězí… a letiště Franze Kafky

Čtvrteční audit: Topolánek – veselý popleta na AC/DC či chachar v holinách a s vidlemi?