Bankovní unie a Česká republika

V Evropě se to před dalším mimořádným evropským summitem doslova hemží
uniemi. Řeč je o fiskální unii, politické unii a bankovní unii.

Všechny termíny jsou zatím velmi vágní, takže jen lidé velmi předpojatí
mohou mít dopředu jasno v tom, zda je to pro nás dobré či nikoli. Jisté je,
že Českou republiku čeká v příštích týdnech a měsících dramatická bitva o 
další směřování země v rámci unie a taktéž o její geopolitické a hospodářské
zakotvení. Dodejme, že naši sousedé, tedy Poláci, Slováci i Rakušané budou
akceptovat prakticky všechny navržené integrační kroky, protože už se jednou
rozhodli, že chtějí být u toho, resp.takřka u všeho: nás rozhodnutí teprve
čeká.

Z hlediska prospěšnosti či přijatelnosti zmíněných unií pro Českou republiku
se lze v „laboratorních podmínkách“ tohoto textu pokusit o jisté
odstupňování.

Pokud fiskální integrace znamená větší centrální či vzájemnou kontrolu
rozpočtů, pokud znamená povinnost zavést ústavní protidluhové brzdy, pak
není důvod proč by s něčím takovým měla mít problém zrovna vláda rozpočtové
zodpovědnosti, která navíc v loňském roce přeplnila maastrichtská kriteria.

Pokud má být „politická unie“ odpovědí na větší centralismus v oblasti
rozpočtové politiky a má jí dodat vyšší stupeň politické legitimity, pak
také není pochopitelné, proč by se měla Česká republika jakkoli zdráhat.
Proč bychom měli mít něco třeba proti přímé volbě šéfů komise či druhé
komoře evropského parlamentu? Navíc se může pokoušet říkat politický názor.
Například by dávalo smysl místo politického centralismu propagovat v Evropě
více federalismu, který zachovává vnitřní konkurenci, omezuje moc a chrání
menší státy.

Nejsložitější a nejvíce kontroverzní z navrhovaných unií je pro nás bankovní
unie. Její podoba se teprve rodí, návrhy jsou velmi chaotické a proměnlivé a 
lze očekávat, že právě proto se do celého konceptu budou národovci (haleni
do roucha opatrovatele českých vkladů) a euroskeptici snadno strefovat.

Bankovní unie znamená společný dohled a jeho vymáhání, společný záchranný
fond a společné pojištění vkladů. Začněme u dohledu, na stole je několik
různých návrhů. Podle prvního scénáře by EU převzala dohled nad veškerým
bankovnictvím v EU (bank je v EU 8.000). Podle dalšího návrhu by EU
regulovala pouze několik největších systémově důležitých bank. Jak by se ale
ona systémově velká banka poměřovala? Asi kombinací kritérií: objem vkladů,
objem úvěrů, tržní kapitalizace, míra globální a mezistátní angažovanosti
apod.

Pokud budou kritéria pevná, může vzniknout masivní pohyb, jehož hybatelem
bude důvěra a bezpečí. Buď začnou banky horečnatě fúzovat, aby se všechny
dostaly pod evropský deštník nebo se naopak mohou zmenšovat, dělit a 
atomizovat, bude-li budit větší důvěru a jistotu deštník národního
regulátora.

Na opačném pólu stojí princip jisté flexibility regulátora. Ten by si sám
podle okolností a psychologie trhu mohl rozhodnout, kdo je či není systémově
důležitý. Důvěra v tento model je ale po událostech roku 2008 v USA dosti
podlomená. Nejprve byla systémově důležitá (too big to fail) banka Bear
Stearns, pak nebyla systémově důležitá banka Lehman brothers. A když všichni
viděli co to udělá, byli najednou zase systémově důležití skoro všichni
velcí.

Každopádně: v případě České republiky si lze třeba představit situaci, že
dvě matky našich dcer, tedy francouzská Societe General či belgická KBC
budou z evropského pohledu systémově důležité a matka naší největší banky -
tedy České spořitelny - Erste bank evropsky důležitá nebude.

A hned tu máme další dilema: Česká spořitelna je nepochybně systémově
důležitá pro českou ekonomiku, ale její matka možná - podle jednoho kriteria
 - nemusí být systémově důležitá pro Evropu.

Proto se zdá z českého pohledu logická spíše jiná dichotomie: banky, které
mají pobočky a dceřinné společnosti ve více zemích mohou být regulovány
z evropského patra, ostatní banky z patra nižšího.

Pokud by došlo k tomuto institucionálnímu pohybu, lze očekávat že vypuknou
boje o přeměnu dceřinných společností na obyčejné pobočky apod..

Jasno zatím není ani v otázce, kdo by měl posílený evropský dohled provádět.
Má vzniknout podobně jako v České republice superregulátor? Má tedy
regulovat Evropská centrální banka nebo má stát regulátor pokud možno mimo
centrální měnovou autoritu? Ve světě i v Evropě v tomto ohledu stál existují
dvě různé školy a dvě různé praxe. A úplně jiná praxe existuje ve Spojených
státech, kde je bankovní dohled roztříštěn mezi mnoho institucí a místo
toho, aby po zkušenostech roku 2008 vznikl i v USA superegulátor, přibyl
ještě jeden další. Nejde jen o neschopnost americké vlády rozbíjet
byrokracii - tento postup má i své zastánce. Určitá konkurence různých
regulátorů může nabourat tendenci ke stádnímu myšlení. Jenže to se zrovna
v USA nepodařilo: všechny regulatorní agentury papouškovaly před rokem 2008 
totéž a regulace byla procyklická, to znamená uvolňovala obruče když je měla
stahovat.

Ministr financí Miroslav Kalousek minulý týden prohlásil, že se obává, že
bankovní unie může vést k fragmentaci evropského finančního trhu. Nevím
přesně co tím ministr myslel, ale patrně se to týká poboček a dceřinných
společností bank v zemích s menší mírou úspor jako je Bulharsko či Rumunsko.
Pokud dostanou mateřské banky od centrálního regulátora pokyn kvůli
kapitálové přiměřenosti tzv.odpákovávat či omezovat úvěrovou angažovanost,
mohou raději v rámci skupiny omezti úvěrování v Bulharsku než třeba doima
v Rakousku. Regulatorní nařízení z centra může zhoršit ekonomickou situaci
v Bulharsku. V zemích, kde je tradice vysoké míry úspor jako je Česká
republika, ale něco takového spíše nehrozí.

Fragmentace finančního trhu může ale hrozit i z druhé strany. Pokud ČR
bankovní unii rezolutně odmítne, mohou časem přijít i snahy omezovat
finanční a kapitálové toky z ČR směrem ven, což může po té někdo zase
oplácet nám.

Pravdou je, že česká situace je specifická. Máme neobvykle vysokou míru
úspor (podobně jako Finsko či Slovensko) a bojíme se, aby nezmizely v černé
díře někde ve Španělsku či v Maďarsku. Tato obava může být legitimní,
netřeba jí ale přehánět. Banky jsme zprivatizovali doopravdy a ne naoko a 
nemá cenu si hrát na to, že banky jsou zahraniční, ale úspory v nich uložené
národní. Pokud by české hospodářství lépe využívalo svůj potenciál a 
nabzíelo dostatek lukrativních a návratných projektů, dají jim bankéři jistě
přednost, protože zisk je zajímá v první řadě.

Jenže české hospodářství se v poslední době nedaří a jestli to bude ještě
pár let pokračovat, bude možná za pár let potřebovat pomoc od svých matek
český bankovní sektor. Převládající česká pozice je většinou velmi
krátkodobá, zdá se nám, že jak je to dnes, bude to vždycky. Velmi složité je
celoevropské pojištění vkladů, ale zde je Německo zatím proti. Ale i 
pojištění vkladů stojí jen na důvěře a útok všech vkladatelů pochopitelně
nikdy neustojí žádný evropský systém. Neustojí ho ale ani žádný národní
systém pojištění vkladů.

Čeká nás podle všeho velmi žhavá a intenzivní debata na toto téma a je třeba
si přát, aby byla co nejvíce racionální a co nejvíce oproštěná od ideologie
a nacionalismu. Vězme také, že ta debata bude především politická (někdo
chce více integrace, pro někoho je svatá suverenita) a odbornost v ní bude
hrát jen matoucí roli.

Přiznivci trhu vyznávají princip „self interest“, který je třeba do určité
míry hledat vždy a za vším. Proto je také třeba vědět jaký je "self
interest" lidí, kteří vedou ČNB. Případní „federálové“ z evropského centra
je mohou časem připravit o reálnou moc a pozice.