Podivné přijímání do euroklubu

Všechna čest Slovákům, jejich sen z posledních let si korunování eurem zaslouží. Česko-slovenské poměřování ale nespravedlivě zastiňuje problémová kritéria pro přijímání do eurozóny.

Poslední konvergenční zpráva Evropské komise byla slastné čtení pro Slováky, plísněním pro Čechy. Jen naši východní sousedé si vedou natolik dobře, že plní všechna čtyři konvergenční kritéria pro vstup do eurozóny a od 1. ledna budou platit eurem. To Česká republika zatím splňuje jen polovinu podmínek: Má v pořádku průměrné nominální dlouhodobé úrokové míry a deficit rozpočtu veřejných financí je stlačen pod 3 procenta HDP. Dluh je také v pořádku. Jinak ale směnný kurz koruny vůči euru utěšeně posiluje a centrální parita je nám tak zatím ukradená. Špatně si vedeme i s inflací.

Jenže to není celý příběh konvergenční zprávy z tohoto roku. Za čísly se skrývá letitá debata, zda jsou kritéria dobře nastavena. A právě dnes je nutné se o tom bavit. Vezměme si podmínku deficitu a dluhu, která vyplývá z Paktu stability a růstu. Komise sice nyní blahosklonně prohlásila, že s Českem končí právní proceduru, kterou nás chtěla trestat za nadměrné schodky. Nicméně z jakého titulu tak činila?

Pravidla porušovaly i mnohé státy „staré Evropy" s dekády fungujícími tržními ekonomikami. Deficit dělal problémy Británii, dluh nedodržely Německo, Francie Rakousko, v obrovském rozsahu pak Belgie, Itálie, Řecko. Příští rok to nebude lepší. Francie opět schodky nedodrží, Británie se kvůli znárodnění banky Northern Rock opět přidá na černý seznam.

Problém tkví v tom, že rigidní pravidla nezohledňují hospodářské cykly. Nicméně Evropská unie nic nedělá. Typickým příkladem byl někdejší šéf Komise Romano Prodi, který pravidla označil za „stupidní", ale pak je tvrdě vymáhal. Podobné je to s dalšími dvěma kritérii. Proč plísnit střední a východní Evropu za zvyšující se inflaci, když za ní evidentně nestojí příliš rozvolněná monetární politika centrálních bank, ale reakce na hospodářskou stagnaci a růst ceny potravin či ropy? V této souvislosti se hodí připomenout letitou bizarnost, že euro je poměřováno často zeměmi, které euro nechtějí: Inflační kritérium se odvozovalo od třech nejnižších inflací v eurozóně – už tradičně od Dánska, které euro nezavedlo.

Řešení není jednoduché a není divu, že do přeměny pevných a jasných kritérií se euroekonomům nechce. Nicméně už dlouho je jasné, že kritéria musí být modelována tak, aby navazovaly na hospodářský cyklus v Evropě, případně světový pohyb cen základních komodit.

Díky za pozornost. Další audia si můžete stáhnout na adrese podcast.respekt.cz