Nekrolog za volební bonus

Vzpomínáte si, jak politici po patových parlamentní volbách 2006 volali po takzvaném volebním bonusu pro vítěze? Po tragické italské zkušenosti to snad už nikoho nenapadne.

Kdesi v útrobách ministerstva spravedlnosti vzniká novela volebního zákona. Podle Mirka Topolánka ji měl Jiří Pospíšil připravit do konce roku, zatím nic určitého ale není. Je to pochopitelné. Pokud by v ní bylo obsažen přechod na většinový systém či alespoň poměrný systém s většinovými prvky, menší partneři odcházejí okamžitě z koalice. Druhá varianta – zdůraznění poměrnosti – zase nadchne zelené a lidovce, ale nemá pranic společného s politikou velkých stran. Jedinou jistou změnou se tak zdál takzvaný bonus pro vítěze. Zní to logicky: kdo vyhrál, má nárok na silné postavení v parlamentu. Nejprve myšlenku nahodil po patových volbách Mirek Topolánek. To nepřekvapilo. Nicméně podpora se později našla i u malých stran. „Vítěz dostane 5–10–15 hlasů a seberou se spravedlivě všem ostatním, bude vláda mít k dispozici tutové čtyři roky a volné ruce se vší odpovědností. A to chci, aby tady konečně bylo," svěřil o něco později týdeníku Respekt i lidovecký místopředseda Senátu Petr Pithart.

Na ještě větší znevěrohodnění volebního systému do Poslanecké sněmovny tak bylo zaděláno. Pospíšil se už svěřil, že se „rozpracovávají" varianty volebního bonusu z jednotlivých států. Naštěstí ale přišla tragická lekce z Itálie, ke které předtím čeští politici vzhlíželi. 61. kabinet za uplynulých 63 let italské historie padl. Vláda Romana Prodiho trvala jepičích 20 měsíců a to měla k dobru – ano, onen oslavovaný volební bonus. A přesto padla – v Senátu ji potopila středová ministrana. Historie italského volebního systému je ale po Čechy poučná, aby se vyvarovali těch největších nesmyslů, které na Apeninském poloostrově už neúspěšně odzkoušeli. Od konce války do roku 1995 tam byl klasický poměrný systém. Pak přišla změna. Tři čtvrtiny křesel se rozdělovaly podle většinové systému, zbytek poměrně. To vedlo k tolik potřebné koncentraci levice a pravice. Jenže pak odcházející Berlusconiho vláda v roce 2005 prosadila návrat k poměrnosti. Většinu pro vládnoucí koalici měl zajistit jen onen mýtický volební bonus. Prodiho vláda tak dle něj dosáhla automaticky na 55 procent křesel v parlamentu, ale jak vidno, k ničemu to nebylo.

Protože se nyní italští politici nemohou dohodnout na změně zfušovaného volebního systému, budou muset vše vzít do rukou obyčejní Italové. Na konci dubna řeknou v referendu svůj názor mimo jiné na volební bonus. A výzkumy ukazují, že tři čtvrtiny ho pošle zpět do teoretických politologických knih. Italská zkušenost ale do Čech ještě, zdá se, nedorazila. Jestřábi z ODS stále volají po volebním bonusu. Zapomínají ale na několik věcí. Za prvé v Itálii volební bonus nepatřil vítězi, ale předem deklarované volební koalici. Pokud by patřil jen vítězi, může to být na úkor případných malých koaličních spojenců. Co je ale nejhorší – případný bonus by mohl protiústavně zabránit koaliční spolupráci, řekněme, druhé, třetí a páté strany ve volbách, které by dohromady bez bonusového přerozdělování měly většinu.

Shrnuto: dost důvodů pro to, aby ministr Pospíšil všechny paragrafy o volebním bonusu z návrhu novely volebního zákona vyškrtl.

Díky za pozornost. Další audia si můžete stáhnout na adrese podcast.respekt.cz