Milosti vymknuté z kloubů

Pardon, který udělil Václav Klaus muži, jenž nabízel jeho údajný kyčelní kloub v aukci, je jen dalším důkazem nesmyslného monarchistického privilegia Pražského hradu.

Prezident Václav Klaus se chtěl ukázat jako velkorysý státník. Soudní tahanici o tom, zda Přemysl Donát kšeftoval s jeho vyoperovaným kloubem či ne, utnul milostí. Zdánlivě nejsnazší a nejrychlejší cesta jak ukončit tuto trapnou aférku. Jenže taková monarchistická blahovůle narušuje právní řád bez jakéhokoliv zásadního odůvodnění. Když už Klaus používá institut milosti na takovéto prkotiny, znamená to, že příště bude pardonovat i kšeftaře se zubním můstkem předsedy vlády či slepým střevem předsedy Senátu?

Prezidentskou výsadu, která byla zamýšlena jako poslední instance, když justiční systém vyprodukuje na hlavu postavený verdikt, bohužel začal zneužívat už Václav Havel. Podobně jako nyní Václav Klaus využil v roce 1994 svou pravomoc, aby ukázal přívětivou tvář i svým kritikům – odpustil trest Petrovi Cibulkovi za urážku prezidentského majestátu. Vedle malicherných případů byly však i ty zásadní – za všechny omilostnění Havlovy spolupracovnice z disentu Marty Chadimové. Klaus tehdy Havla za toto monarchistické chování vytrvale kritizoval, ale jakmile sám dosedl na trůn, podepsal také několik pozoruhodných

milostí. Zatím ta nejkontroverznější byla asi pro jihlavského

podnikatele Zdeňka Kratochvíla, někdejšího sponzora ODS.

Jak z toho ven? Institut milosti by se neměl rušit. Jen by jako v mnoha západoevropských státech měl být poslední záchranou selského rozumu při justičním omylu, nikoliv však svévolí jednoho politika. I ve Francii, kde prezidenta je někdy těžké rozeznat od někdejších králů, většinou Elysejský palác milosti konzultuje s ministerstvem spravedlnosti. Dokonce i v Británii, kde stále vládne královna, Buckingham uděluje pardon jen na návrh ministra vnitra či skotského prvního ministra. Špatnou úpravu nemají ani Němci. Tam prezident sice může udělit milost, ale jen v politicky motivovaných věcech. Horst Köhler tak nemůže omilostňovat stíhané známé v managementu velkých firem, ale musí jako prezident určovat míru viny u kontroverzních případů – naposledy například při zvažování milosti pro někdejšího člena Frakce Rudé armády Christiana Klara. Extrémním příkladem kolektivního rozložení odpovědnosti za milost je právo švýcarského federálního shromáždění udělovat pardon, což může fungovat v konsenzuální demokracii, ale jistě ne v Česku.

Nejjednodušší by asi bylo nechat českému prezidentovi právo návrhu milosti, ale požadovat spolupodepsání ministra spravedlnosti či premiéra. Pak by snad už nebyl tento výjimečný justiční nástroj zneužíván na ukončování obyčejných zlodějen.

Díky za pozornost. Další audia si můžete stáhnout na adrese podcast.respekt.cz