Na mušce: rok 2017

Na závěr roku bychom vás rádi  (stejně jako loni) nechali nahlédnout do našeho středu. Členům redakce jsme položili dvě otázky:

h2.survey-opinion-name {margin-bottom: 0!important; margin-top: 10px!important} h3.survey-opinion-role {margin-top: 10px!important} a.survey-respondent:not(.btn) {color: black; text-decoration: none; } .survey-respondents-title {text-align:center;}  Odpovídají:

Erik Tabery
šéfredaktor

Petr Třešňák
zást. šéfredaktora

Marek Švehla
zást. šéfredaktora

Ivan Lamper
editor

Jaroslav Spurný
fokus

Jan H. Vitvar
kultura

Petra Švehlová
jazyková redakce

Martin Uhlíř
civilizace

Tomáš Brolík
fokus

Petr Horký
fokus

Kateřina Šafaříková
fokus

Jiří Nádoba
fokus

Jindřiška Bláhová
kultura

A. Procházková
fokus

Tomáš Lindner
fokus

Ivana Svobodová
fokus

Pavel Turek
kultura

Kateřina Mázdrová
vedoucí vydání

Pavel Kroulík
webeditor

Karolína Vránková
kultura

Hana Čápová
fokus// Erik Taberyšéfredaktor1. Lež. Je to sice nevyslovené slovo roku, ale to pro mě nic nemění na jeho významu. Na Západě se v posledních dvou letech začalo mluvit o době postfaktické, ale mám dojem, že se snažíme být o trochu napřed. Jak jsem psal nedávno v Respektu, dostali jsme se do situace, kdy se lež bere jako jiný názor.  A protože se ve slušné společnosti dává druhému názoru prostor, má ho dostat i lež. Oponenti tohoto přístupu jsou označováni za arogantní, protože prý chtějí být majiteli jediné povolené pravdy. Tak to ovšem není. Všichni víme, že hledat pravdu je těžké, ale také víme, že nacházet lež je naopak mimořádně snadné. Proto se jí má čelit, nikoli ji akceptovat. Jak napsal Tomáš G. Masarykv jednom z dopisů v době, kdy upozorňoval na vylhanost tzv. rukopisů, které měly dokazovat velikost českého národa: „Nepochopuji, jak někdo tvrditi může, že čest národa vyžaduje obhájení Rukopisů! Čest národa vyžaduje obhájení, resp. poznání pravdy, nic více, a větší je mravnost a zmužilost uznávající omyl, nežli obhajování omylů, jejž třeba celý národ sdílí.“2. Mám radost, že jsem měl kulturních zážitků poměrně hodně (Kniha: Magor a jeho doba od Marka Švehly. Hudba: Michael Kiwanuka. Výstava: František Skála ve Valdštejnské jízdárně a Krištof Kintera - Nervous Trees. Film či seriál: Babylon Berlin). Ale kdybych měl vybrat jeden, tak to bude představení Dejvického divadla Vražda krále Gonzaga. Autorem a režisérem je Jiří Havelka a řekl bych, že toto představení bude jednou definovat novou vlnu na českých scénách - tedy umělecké reflektování aktuálních událostí doma či ve světě. Vlastně navazuje na mou odpověď ke „slovu roku“, protože i tady se řeší téma lži, manipulace, ale naopak i odvahy pojmenovat pravdivě události. V první půli jsme svědky geniálního propletence humorných vyprávění herců a mrazivých monologů z různých klasických her ruských autorů. Divák se občas ztrácí v tom, co je ještě osobní zpověď a co už kýmsi napsaný text. To je pochopitelně záměr a jakási předehra k druhé půli, která je o zavraždění Alexandra Litviněnka. V toho se doslova proměnil vynikající Martin Myšička. Tak trochu doufám, že se pletu, ale myslím, že z televizních obrazovek bude umělecké zachycení současnosti spíše mizet (ze strachu z možných reakcí a konsekvencí). Divadlo je svobodnější platforma a to Dejvické ukázalo, jak moc tuto svobodu potřebujeme.Petr Třešňákzástupce šéfredaktora1. Nejistota. Nevymyslím nic překvapivého. Zdá se, že přestávají platit zažitá pravidla v leckteré oblasti života, asi nejviditelněji v politice a médiích. Zvědavě to sleduju zejména v žurnalistice. Zjevně se drolí základy řemesla a společenský rámec komunikace, v němž informace přinášeli vyškolení profíci, kteří měli aspoň přibližně sdílenou představu, jak s nimi zacházet, co je doporučený postup - a co už je faul nebo přešlap. Veřejnost konzumovala hlavně takhle předvařené informace stejně, jako si jídlo objednává od kuchařů a skříně od truhlářů. Tahle doba zjevně skončí a první demokratizační naděje teď vystřídaly obavy, že se stírá rozdíl mezi fakty a lží. A kam to pak všechno povede. Což nevíme a musíme se naučit, jak žít s vysokou mírou nejistoty. a jak v měnících se paradigmatech kormidlovat společnost co nejlepším směrem.2. Vzhledem k velkému vytížení stíhám jen minimum kulturních akcí. Můj vztah ke kultuře je v posledních letech hodně specifický, nějak nenacházím čas a často ani důvody pro kulturu v obvyklém pojetí (umělec tvoří-publikum vnímá), kromě příležitostného čtení knih, a ještě příležitostnějšího relaxování u filmů. Je to asi životní fáze, nedělám z toho žádné závěry. Hodně mě teď nabíjí aktivně provozovaná hudba. Asi deset dní jsem strávil na podzim v Brazílii v komunitě, která je těsně spojená s živou hudbou, a zahrál si s muzikanty, kteří jsou na naše poměry virtuózní (což je samozřejmě v Brazílii kde kdo). Bylo to úžasná, ale coby kulturní tip nepřenosná zkušenost.Marek Švehlazástupce šéfredaktora1. Čapí hnízdo. Babišovy staré čachry s dotacemi formovaly českou politiku a z Babiše definitivně udělaly sólového hráče, který si vytváří vlastní pravidla.2. Výstava Pavla Brázdy v Českém Krumlově, výstava Roberta Rauschenberga v New Yorku, koncert Einstürzende Neubauten v Praze.Ivan Lampereditor1. Pitomio. Nevím, jestli nějaké slovo může kompletně vystihnout celý rok, ale pro zachycení jedné tváře roku 2017 se mi líbí. Nevztahuje se totiž jen k lokálnímu reprezentantu zdejších fašistů Tomiu Okamurovi, který se proti té přezdívce bránil žalobou a soudci rozhodli, že mu právem patří - ale má obecnější rozsah. Kdo chce, může ho brát jako vtipnou a vzhledem k okolnostem vlastně docela přátelskou charakteristiku duševního obzoru všech představitelů zdejšího protievropského, proti-inkluzivního, vlastenectvím a láskou k diktátorům se zalykajícího proudu, který - zdá se aspoň podle volebního úspěchu některých osobností a stran - tady letos posiloval.2. Návštěvy Brna a Broumova.Jaroslav Spurnýfokus1. Hranice. Hranice mají smysl. V osobních vztazích mezi lidmi, v sousedském smyslu, v soužití dvou zemí, v uspořádání světa. Určují je zákony, morálka, zvyklosti, měly by chránit naši svobodu před pojetím svobody jiných. Zároveň ale víme, že čím širší hranice svobody v jakémkoli druhu soužití máme, tím bohatší je ve všech aspektech náš život. Je pravda, že ochrana těchto širokých hranic bohatství všeho druhu vyžaduje citlivý a sofistikovaný přístup. Někdy je to těžké pochopit. Nicméně pořád je to v konečném důsledku mnohem efektivnější ochrana než buranské a egoistické vymezení minimálního prostoru, kam nesmí vstoupit nikdo jiný než stejně smýšlející persona. Tohle vede jednoznačně ke konfliktu. A v tomto smyslu představuje slovo hranice ilustraci debat a soubojů roku 2017.2. Krištof Kintera v Rudolfinu. Lidé se tu většinou usmívají a dělal to i můj kamarád z malé moravské vesnice, který navštívil výstavu po dvaceti letech. Během dvaceti vteřin pobytu ve výstavní síni se přestal styděl za své „diletantství“ a začal se na exponáty i další návštěvníky vesele culit. I když ta výstava není zrovna veselým výhledem do budoucnosti či pohledem na současnost, je instalována s velkou noblesou.Jan H. Vitvarkultura1. Čau, lidi! Když to používá Jindřich Šídlo ve svém Šťastném pondělí, je to vtipné. Když tímhle familiárním oslovením začíná komunikaci Andrej Babiš, bolí z toho uši. Rok 2017 pro mě bude ve vzpomínkách rokem, kdy zdejší populisté naprosto ztratili zábrany a začali se na společnost obracet, jako by voliči byli jejich největší kámoši. Už je neloví na koblihy nebo klobásu, aby jim ukázali, že mají na to jim dát něco zadarmo, ale lákají je na svou schopnost hrát si na obyčejného Pepu z hospody. Který si ovšem ve skutečnosti může koupit všechny hospody v zemi i s jejich Pepy. A přesně to se taky ve volbách nakonec metaforicky stalo.2. Dälek v Mayapur pokojíčku. Začátek května, Vltava v Modřanech začíná vonět pozdním jarem, hangárem se nesou hiphopové basy tak silné, až má člověk pocit, že nevycházejí z reprobeden, ale přímo z něj; že v něm startuje nějaké sonické letadlo, nebo co se to proboha děje. Doteď se mi odtamtud nechce domů.Petra Švehlovájazyková redakce1. Pragmatik. Slovo často spojované s Andrejem Babišem vystihuje dobře nejistotu ohledně toho, co od něj očekávat: na jednu stranu pragmatismus může zabránit vyloženě špatným rozhodnutím, na stranu druhou mohou některé nuance zcela zůstat mimo jeho rozlišovací schopnost.2. V roce 2017 jsem viděla několik mimořádných výstav: František Skála ve Valdštejnské jízdárně, Krištof Kintera v Rudolfinu a Jaroslav Róna v Domě U Kamenného zvonu.Martin Uhlířcivilizace1. Účelovka. Jak víme, „účelovku jede“ proti Andreji Babišovi česká policie a justice, slovenský ústavní soud, Brusel, a dokonce, alespoň pohledem satiriků, také revizorka v tramvaji. V roce 2018 nejspíš ještě mnohokrát uslyšíme, že jde-li o premiéra, bude pro všechny lepší se s touto interpretací tak nějak smířit a držet justici raději na uzdě.2. Americký televizní seriál Muž z vysokého zámku podle stejnojmenného románu Philipa K. Dicka z roku 1962. Je to strhující výlet na pole alternativní historie, s množstvím přesvědčivých nečernobílých postav, který ukazuje, jak by mohl fungovat nacismus ve Spojených státech. Z knih mě zaujala novela japonského spisovatele Šóhei Óoky Ohně na planinách, která má tak trochu podobné poselství – války a totalitní režimy nejsou překonané, mohou se kdykoliv opakovat.Tomáš Brolíkfokus1. ​Nechci. Nechtít je snadné. I prospěšné, pokud ovšem zároveň víme, co chceme místo toho - a pokud to celé dává smysl. Česko v posledním roce hlavně nechtělo. Nechceme si nechat radit od „zápaďaků“, nechceme být jako oni, ale chceme se mít stejně dobře jako oni; jako by to šlo oddělit. Nechceme být v EU, zároveň (asi) chceme zůstat, a rozhodně nechceme přemýšlet, jak zařídit, aby tam o nás někdo stál. Jenom nechtít je výrazem únavy - ze všeho kolem (přiznaně), ale především (a nepřiznaně) ze sebe samých.2. Z tlustých knížek Olga Tokarzcuk a její Knihy Jakubovy, z knížek hubených Bernhard Schlink a Letní lži. Z nové hudby deska St. Vincent a její Masseduction, z hudby taky nové, ale obstarožně znějící pak Alex Cameron a deska Forced Witness.Petr Horkýfokus1. #MeToo. Tohle slovní spojení způsobilo, že jsme se jakožto západní společnost začali intenzivně zabývat a přehodnocovat něco, co nám dříve přišlo normální – tedy sexuální obtěžování ve všech podobách. Nejdříve herecké celebrity v USA, časem pak i obyčejné ženy otevřeně promluvily o tom, jak na ně muži uplatňovali nadřízené postavení a vyžadovali od nich sex; někdy šlo přímo o obtěžování, agresi, znásilnění. My, muži, jsme nuceni mluvit znovu o tom, co si k ženě můžeme dovolit. Pozoruhodné je i to, že zatímco v USA tahle vlna aspoň dočasně ukončila kariéru známým tvářím Hollywoodu, jako je Kevin Spacey nebo Harvey Weinstein, český showbyznys na svou vlnu teprve čeká. Anebo v něm nedochází k sexuálnímu obtěžování?2. Z koncertů Nick Cave a jeho pražské vystoupení. Z divadelních kreací projekt Pomezí, imerzivní divadlo, kdy jevištěm i hledištěm je celý dům a je na divákovi, kterého herce či dějovou linii bude sledovat. Z filmů Čtverec od Rubena Ostlunda, ze seriálů bych vybral Babylon Berlin od Toma Tykwera – už proto, že ukazuje, ž velké seriály umíme i v Evropě, když se najdou peníze. Moc se mi líbila výstava Kryštofa Kintery v Rudolfinu – z jeho vystrašených, třesoucích se stromů jsem dostal solidní ekologickou depku. Z knih musím zmínit špalek o Magorovi od kolegy Marka Švehly. Z takových těch nečekaných výtrysků kultury mimo instituce rád vzpomínám na jeden večer v baru Curran's v irském městečku Dingle. Bylo kolem půlnoci, když majitel hospody, starý pan Curran, začal tiše zpívat. Hospoda zmlkla, takže bylo slyšet slova. Zpíval o tom, jak byl mladý, o holkách, co potkal, o kamarádech a dobrodružstvích, co zažil. Neznělo to jako sepsaná píseň, ale spíš jako anekdoty, které lepil přímo z barové stoličky.Kateřina Šafaříkováfokus1. Kampaň. Na podzim 2017 se konaly parlamentní volby, ale slovo kampaň začalo zaplňovat veřejný prostor mnohem dříve. Používal ho Andrej Babiš, když komentoval obvinění své osoby z dotačního podvodu v kauze Čapí hnízdo, používal ho Zemanův mluvčí Jiří Ovčáček jako odpověď médiím na prezidentovo zdraví, sahali po něm další hráči při argumentační nouzi. Postupně „kampaň“ ožila druhým životem – stala se způsobem, jímž uživatelé tohoto slova zneškodňovali názorové oponenty, zpochybňovali jejich legitimitu či legitimitu jejich dotazu.2. Kinterova výstava The Nervous Trees v Rudolfinu. Eklektická, zábavná, přísná i technicky dech beroucí. Oči mojí šestnáctiměsíční dcery do té doby nepozorovaly nic s takovou fascinací.Jiří Nádobafokus1. Blahobyt. To slovo sice zní trochu přihlouple, ale popisuje něco, na co by se nemělo zapomínat. Česká ekonomika je v nejlepší kondici, co kdy byla. Daří se i světu kolem nás. Ovlivnilo to i výsledek voleb – hodně lidí uvěřilo, že dobré časy někdo zařídil. Uvidíme, co bude, až se vítr otočí.2. Seriál Babylon Berlin – velkolepě natočená detektivka z Německa na konci dvacátých let. Vrchol přichází ke konci druhého dílu v téhle hudební scéně, ale raději se podívejte nejdřív na díl první. Seriál sice běží jen na HBO, ale pokud reklama nelže, tak v lednu je HBO na zkoušku zadarmo. Zážitek číslo dvě – Krištof Kintera v Rudolfinu. Volnost a humor.Jindřiška Bláhovákultura1. Fake news. Rok 2017 byl v mnoha ohledech o rozpouštění hranic. O nejistotě a nestabilitě stávajících struktur a nástupu něčeho „jiného“ – ale co přesně to „jiné“ bude, zatím není jasné. S tím souvisí představa, že hodnoty, které platily včera, už neplatí, stejně jako neplatí fakta. Termín post-faktický svět se tak začal skloňovat ve všech pádech spolu s představou světa "po pravdě”. Do tohoto širšího proudu zapadají i fake news. Informace, které se tváří jako zprávy, ale jsou holými nesmysly zahlcujícími mediální i mentální prostor. A k tomu je to snadná diskreditační nálepka pro agresivní alibi těch, kterým se nelíbí cokoliv, co někdo jiný říká.2. Missa Omnium Sanctorum Jana Dismase Zelenky v provedení Collegia 1704 v pražském Rudolfinu, dokument Sama o Lubě Skořepové a nové Hvězdné války: Poslední z Jediů.Andrea Procházkováfokus1. Nespokojenost. Tohle slovo se pravidelně objevovalo v průzkumech veřejného dění a největší využití našlo v době předvolební kampaně. Velmi dobře ilustruje, co se v naší společnosti děje a proč volby dopadly tak, jak dopadly. Vyhrály politické strany či hnutí, které slibovaly s (především politickou) nespokojeností občanů „něco“ udělat. A bodovaly právě v krajích, kde je na základě dat největší nespokojenost s životem i s politickou reprezentací České republiky.2. Kulturním zážitkem se pro mě v roce 2017 stala výstava Krištofa Kintery Nervous Trees. Je těžké vybrat nejlepší kousek – od Jukeboxu, instalace praček a pytlů cementu až po titulní „nervous trees“ nebo věrnou napodobeninu Kinterovy dílny. Zároveň jsem tuhle výstavu vybrala ještě z jednoho důvodu: už několik let slýchám stesky nad malou návštěvnost galerií a umění obecně. Myslím si, že po téhle výstavě na chvíli utichnou.Tomáš Lindnerfokus1. America First. Kdo by před pár lety čekal, že bude tak myšlenkově omezený a sebestředný muž jako Donald Trump nejmocnějším člověkem světa? Jeho zvolení představuje odklon od mezinárodní spolupráce, od hledání konsensu mezi státy v zájmu celého lidstva. Lednový inaugurační projev a slogan “America First” shrnuje Trumpovu egoistickou a nacionalistickou doktrínu, která sílí všude na světě. Má podobu Orbána, Zemana, Kaczynského ve střední Evropě, tvář Erdogana či nového saúdského korunního prince Mohammada na Blízkém východě, projevuje se v sílícím nacionalismu v západní Evropě, již dlouho ji razí Vladimír Putin. Ale kdo nacionalistickému trendu přitakává, zapomněl lekce minulosti: svět plný nacionalistů bude vždy méně bezpečný a méně příjemný než svět jakkoli nedokonalé mezinárodní spolupráce, integrace a kosmopolitního uvažování.2. Fantastický koncert Faada Freddyho, senegalského zpěváka kombinujícího rap a soul, na Colours of Ostrava. Z cest pak třídenní pochod mimozemskou jordánskou krajinou do Petry – včetně pozoruhodného dne ve společnosti nenásilného islámského fundamentalisty.Ivana Svobodováfokus1. Názor. Je to můj názor. Neberte mi můj názor. Patřím klidem, co se nebojí mít názor. Na různé variace „názoru“ jsem narážela celý rok nejen na sociálních sítích, ale i při cestách zemí po reportážích; a pokaždé v situaci, kdy měly spíše než proklamace o vlastnictví názoru zaznít argumenty. Že neziskovky nekradou? To je váš názor, paní, chcete mi snad brát právo na můj názor, že kradou? Že je to dohledatelné a dají se zjistit fakta, na to mě nenachytáte, na to já nemám čas - já už mám svůj názor a mám na něj právo. „Právo na názor“ se pojí s „odvahou říkat názor“ – právo máme, to je jasné, ale říct názor, to už chce nějakou srdnatost. Okamura, ten se nebojí říkat názor, nemá strach! A z čeho a proč by ho vlastně měl mít? Možností je víc: z České televize, z pravdoláskařských cenzorů zakázané pravdy, z šestice lidí, kteří řídí svět, z těch, co nakašírovali pád dvojčat a hodili to na Araby, z mafiánů od Sorose. Stačí si vybrat, svět je jedno velké spiknutí. A dál už v debatě dojít nelze. Data, fakta, argumenty, statistiky – všechno to klopýtne o názor. Mám právo na svůj názor a mám odvahu ho říct – neziskovky kradou, cikáni berou šedesát tisíc a studenti humanitních věd jsou přihřátý nemakačenka. A čím ten názor podpírám? Co to je za otázku? Že vy chcete můj názor umlčet?!2. Hluboce, nejspíš navěky, na mě zapůsobila brněnská akce Meeting Brno. Město se na čas věnovalo své minulosti. Procházely jím židovské rodiny pozvané sem na návštěvu ze všech koutů světa, které Brno dávno opustily: prohlížely si bývalé majetky a přemýšlely, čím by mohly svému bývalému městu prospět. Radost a dojetí v jednom, kulturní akce, koncerty, lešenářská stavba připomínající někdejší Německý dům, panely připomínající někdejší místa a události, komentované procházky a lidé, kteří se na sebe smějí a povídají si v tramvajích, kde jim k tomu hrají muzikanti sezvaní performerkou, umělkyní Kateřinou Šedou – i revizoři se smáli. V Brně se čistil vzduch. Křižovatky - první výbor z díla Mileny Jesenské. Vydal ho Torst a sestavila ho editorka a literární historička Marie Jirásková. Maďarský film Rodinné štěstí, režie Szabolocs Hajdu.Pavel Turekkultura1. Skrrt. Původně citoslovce imitující zvuk pneumatik trhajících asfalt, popřípadě vidličky drhnoucí o pánev při přípravě cracku, které zcela dominuje současnému rapu. Na albu Culture od tria Migos se dá počítat na desítky. Prosáklo mezi evropské i české rappery. Yung Lean ho vyslovuje jedním dechem s referencí na obraz Vincenta van Gogha: „Skrrt, skrrt to the Moon.“ Výborně zpracovanou historii a výskyt najdete na Radiu Wave.https://wave.rozhlas.cz/bez-citoslovce-skrrt-se-neobejde-soucasny-rap-poslechnete-si-ty-59910412. Hodně toho je. Zkusím průlet událostmi, na které určitě roky nezapomenu. Hluboko se mi vrylo, jak se karlínská galerie VI PER proměnila díky architektům MAK v hospodu U Hada a vznikl tam dokonalý sociální mix štamgastů a trendařů. Zlomový zážitek, byť produkcí spadá ještě do roku 2016, pro mě byla práce s hudbou v seriálu Mladý papež, kde se potkává Gabriel Fauré s Deanem Bluntem i LMFAO. Přesně takhle dnes posloucháme. Něhou a romantikou si mě získala druhá série seriálu Azize Ansariho Master of None, Příběh služebnice zase mrazivou alegorií totalitarismu a vykořisťování jedné skupiny obyvatel tou druhou. Mitski, Perfume Genius a Moses Sumney – to byly tři výjimečné koncerty v MeetFactory. Ovšem top živé vystoupení v mých očích odehráli Priests v drážďanském klubu Scheune a následně zářili i na Creepy Teepee, kde pro mě vyčníval producent Violence i Mykki Blanco. Nejoddanější a nejpříjemnější publikum jsem zažil na LP, The 1975, Yung Leanovi a Waxahatchee. V Jihlavě na festivalu dokumentu se do mě zažralo Bunch of Kunst o elektro-punkovém duu Sleaford Mods a samozřejmě Hranice práce Apoleny Rychlíkové a Saši Uhlové. Úchvatnou sémiotickou krimi Sedmá funkce jazyka o tom, kdo a proč zavraždil Rolanda Barthese, napsal Laurent Binet. V albech u mě bodovala Dálava, Zrní, Květy, Wild Tides, Děti mezi reprákama, Fiordmoss, Pacino, Sýček, Cold Cold Night a Kalle. Nehledě na to, že perfektní počin je benefiční kompilace Superhrdinky českých a slovenských písničkářek věnovaná ženám bez domova.Kateřina Mázdrovávedoucí vydání1. Průnik. Slovo hojně používané během voleb. Titulky typu Kde našli Babiš s Okamurou průnik mi znělo až pornograficky. Nutno dodat, že znělo napříč politickými stranami; o gruppensex nechtěl přijít nikdo. Nicméně slovem roku, respektive jeho druhé poloviny, bylo máslo. Zatímco v prvních šesti měsících jsme v médiích máslo našli maximálně coby položku receptu, v druhé polovině roku se česká kotlina náhle ocitla v době máselné. Občané štkali nad jeho cenou, prý nejvyšší od revoluce, ovšem ve skutečnosti levnější než v devadesátých letech, pokud porovnáme tehdejší a současné mzdy. Cenou se zabývala vláda, premiér vyzýval ke zřízení vyšetřovací komise… Vyvrcholení nastalo v říjnu, kdy stránky novin plnily titulky jako Máslo rozhodne volby, zatímco se občané rvali o zlevněné kostky v akcích v hypermarketech. Země česká, domov můj.2. Tři publikace od ženských autorek a o ženách. Bytová revolta – Jak ženy dělaly disent Marcely Linkové a Nadi Strakové, která představuje dvacet jedna žen, které se postavily normalizační moci, vynikající debut Lucie Faulerové o vztazích Lapači prachu a „román z gulagu“ Zulejka otevírá oči mladé tatarské spisovatelky Guzel Jachiny. Za zhlédnutí stojí skvělý mysteriózní film z indiánské rezervace Wind River s hudbou Nicka Cavea a Warrena Ellise, povedený je televizní cyklus Příběhy 20. století o normalizačním hnusu. Jinak po půlročním pobytu na české vsi si člověk uvědomí, jak obrovsky důležití jsou lidé, kteří se snaží dělat kulturu právě na venkově. Těm všem patří dík.Pavel Kroulíkwebeditor1. Sociální bublina. Mám pocit, že v sobě nějak odráží skoro všechna „slova roku“ v téhle anketě. Neviditelná, ale neprostupná bariéra, která je symbolem strachu a nejistoty, ale zároveň odmítání a agresivity, přičemž už to zdaleka neplatí jen pro sociální média. A jako alternativa jednorožec, jedno ze slov roku podle Oxford Dictionaries. Symbol ztracené nevinnosti a bájné zvíře s magickou mocí, které svět přivolával s pomocí duhově barevných kombinací a flitrů. Oficiálně ho do života uvedl řetěžec Strabucks, aby své zákazníky pozdvihl z šedivé tíže života - a je asi v logice věci, že to byl také používaný výraz pro startupový byznys, který překročil ocenění na miliardu dolarů, ovšem podle odborníků ocenění zcela virtuální.2. Seriál Stranger Things, deska Black Origami od producentky JLin i její pražský koncert, taktéž pražské vystoupení Nicka Cavea, kniha Sedmá funkce jazyka, návštěva berlínské galerie Hamburger Bahnhof, proměna karlínské galerie VI PER v Hospodu U hada.Karolína Vránkovákultura1. Upcycling. Tedy výroba něčeho nového a kvalitního z něčeho použitého a vyhozeného. Je to koncept zacházení s odpadem, který má jednou zcela změnit veškerou produkci. Zatím se to však omezuje na výrobu vánočních ozdob z PET láhví, což je upcyclování milé, ale na záchranu lidstva před vlastními odpadky asi nebude stačit.2. O prázdninách v Žilině. Několik lidí se zájmem o architekturu a umění tu dokázalo nemožné. Rekonstruovali nevyužitou a skoro Novou synagogu od architekta Petra Behrense a proměnili ji v místní kunsthalle. Je krásné v tom městě shoppingů vidět bíle vymalovaný prázdný prostor, v němž se vznáší se v něm jen pár uměleckých instalací.Hana Čápováfokus1. Inkluze. Pro mě slovo nejen tohoto roku, ale i několika předchozích. Rozjezd společného vzdělávání dětí v běžných školách je překvapivý a poučný hned z několika důvodů. Začal bez pomoci státní politiky, prosazovali ho rodiče, kterým školy vycházely vstříc. Zároveň se na inkluzi ukazuje síla dezinformací - ještě v roce 2013 pro ni byla většina (65 procent lidí), po masivní protikampani v Blesku, na které se podílel prezident Miloš Zeman či nový předseda poslaneckého školského výboru Václav Klaus mladší, podpora klesla na 20 procent. Údiv budí i fakt, že ačkoliv mají děti se zvláštními vzdělávacími potřebami ze zákona nárok na podporu, v rozpočtu pro příští rok na ni nejsou peníze, z potřebných pěti miliard korun tři miliardy chybí. To bude řešit nový ministr školství Robert Plaga (ANO), ale zatím nechce říct jak. Zatím jen zvýšil nejistotu, když prohlásil, že chystá věcnou a ekonomickou revizi inkluze, aniž vysvětlil, co tím vlastně myslí.2. Obdivuji důkladnost, s níž se kolega Marek Švehla chopil výzvy, čtivě a věrohodně uchopil Magora a jeho dobu. Svou přímočarostí a snahou pochopit, znovu se po letech „potkat“, mě dostal jeden z posledních dílů Českého žurnálu - Spolužáci Tomáše Kratochvíla. Režisér se z Prahy vrací do rodné vsi na Vysočině a povídá si se třemi svými bývalými spolužáky, neonacistou, lesbou a dříčem, zcela pohlceným svojí tesařskou firmou.