Když Silvie Lauder píše o Hillary Clintonové

„Žen, které se rozhodnou pro své příjmení bez -ová, bude ve společnosti rychle přibývat,“ říká v rozhovoru, který najdete v aktuálním vydání Respektu, genderová lingvistka Jana Valdrová. Stejně tak sílí trend pro nepřechylování cizích ženských jmen. O aktuálním tématu pojednává i následující anketa s otázkou Jste zastáncem přechylování, nebo se naopak přikláníte k větší jazykové volnosti?

Dagmar Sieglová, vysokoškolská pedagožka: Jsem zcela proti přechylování jak u cizinek, tak u Češek. U cizinek se řídím pasem. Pokud se žena jmenuje Sherman, Hornberger či Manga, tak se jednoduše nejmenuje Shermanová, Hornbergerová nebo Mangová. I pro ni samu to je matoucí, nikdo nemá právo s jejím jménem jakkoliv manipulovat.

V případě Česka vidím dvě věci. Jedna souvisí s genderovou otázkou. Proč je žena „něčí“, ale muž zůstává sám sebou? Manželský svazek je věc partnerství, ne majetnictví. Pokud nějaké přechylování, byla bych pro opuštění koncovky -ová a řešila pouze situace mužské varianty přídavných jmen – Mladý/Mladá, Novotný, Novotná…

Druhá otázka je opět pas a cestování do zahraničí, které podobně mate svět mimo naše hranice. Když jsem s manželem cestovala do Ameriky s tím, že on jel na pracovní vízum a já na související vízum jako manželka, měli jsme co dělat s vysvětlováním, že ač se prakticky jmenujeme stejně, jmenujeme se jinak. Ještě hůře se vysvětlovalo, že děti – dcera a kluk – jako by nebyly naše společné, ale každý z nás měl své jedno vlastní.

Pokud se v případech jmen jako jsou Janků, Krejčí či Dolejší mohou manželé jmenovat stejně, nevidím důvod, proč by to nešlo s jakýmkoliv jiným příjmením. Je to podle mého názoru jen otázka zvyku.

Terezie Dubinová, kulturoložka a hebraistka: V jazyce je přechylování reliktem a ohlasem patriarchálního myšlení a uspořádání společnosti, kdy žena nebyla vnímána jako samostatná bytost, nýbrž patřila nejprve otci a poté manželovi (otcOVA, manželOVA). Proto se přikláním k dobrovolnosti přechýleného příjmení. Osobně jsem přijala přechýlené manželovo příjmení s tím, že jsem si ho v duchu „přeznačila“ dle nádherného biblického verše z Písně písní „Dodi li wa-ani lo“ - „Můj milý patří mně a já patřím jemu“. To jest, do svazku jsem vstoupila vědomě a vyjádřila to ze své svobodné volby přechýlením příjmení. Chápu, že čeština jako slovanský jazyk skloňuje a příjmení tomu odpovídá, ale potom mne zaráží nedůslednost typu „Jana Nováková, lékař“ či „Martina Kubíková, manažer“.

S čím vůbec nesouhlasím,  je přechylování cizích ženských jmen. Když odhlédneme od často krkolomné výslovnosti, která je s přechýlením spojená, hraničí to dle mého názoru s nedostatkem úcty vůči nositelce. Kdyby byla takto oslovena, tak by se ani nepoznala.

Jáchym Topol, spisovatel: Jsem vlastně proti přechylování, dráždí mě to -ová jako výraz ženiny nesvobody, totiž že je majetkem muže; je jasně třeba Novákova, patří mu, otci či manželovi. Zároveň bych dost prskal a možná se i hlasitě divil, kdyby s přechylováním nesouhlasily moje dcerky – totiž, že jsou moje a že přesně tohle mají i ve svém totemu, tedy ve jméně. O jiných ženách ani nemluvě. Jsem kvůli tomu snad troglodytní slovanský macho? Asi jo a nic s tím nenadělám.

Patřit muži ovšem znamenalo i ochranu, ne jen trápení. Jak je tomu dnes? Někdy se během lingvistických výzkumů žen i ptám, ale odpovědi jsou nejasné, stejně jako bývá nejasný cíl toužení, životního směřování. O nic ale nejde. Podoba jmen je samo sebou věc ženské volby a zvyku. První průkopnice, okolím vesměs považované za Američanky,  už tu jsou. Uvidíme, jak se to vyvine, tak za deset dvacet let… ale to už to bude nejspíš každému jedno.

Kamila Mrázková, oddělení stylistiky a lingvistiky textu Ústavu pro jazyk český: Spory o přechylování jsou často zmatečné proto, že se nerozlišuje mezi úřední podobou jména a jeho užitím v řeči. Úřední dokumenty mají jednoznačně identifikovat osobu, jméno se v nich uvádí v základní podobě, v češtině v prvním pádě; přechylovat nepřechýlená jména (nejen) cizinek v textech oficiálního rázu by tedy byl nesmysl. Občanky ČR si mohou nechat zapsat do matriky nepřechýlenou podobu příjmení, pokud splňují podmínky, které určuje zákon o matrikách.

Pokud by se zákon liberalizoval tak, že by si nepřechýlenou podobu mohla zvolit každá žena, myslím, že nic strašného by se nestalo. Přibývání nepřechýlených nebo částečně nepřechýlených (víceslovných) příjmení ve veřejném prostoru svědčí o tom, že ženy, které nepřechýlené příjmení potřebují, nebo je prostě chtějí, je většinou mají už dnes. Při užití ženského příjmení v promluvě je pro dobré porozumění důležité, aby bylo zjevné, v jakém je pádu. Spojení jako schůzka s Merkel, šperky Houston nebo filmy Holland jsou pro Čecha přinejmenším nezvyklé.

To lze řešit buď přechýlením příjmení, nebo jeho rozvitím nějakým dalším jménem ženského rodu – filmy režisérky/Agniezsky Holland. Pro přechýlenou podobu jsem u jmen, která se přechylují snadno – Merkelová, Hollandová, u „exotických“ jmen je vhodnější způsob fotografie čínské umělkyně Liu Xia. Stát by měl respektovat, jak se žena chce jmenovat, avšak mimo situace, kdy je třeba člověka jednoznačně identifikovat, je pro mluvčí češtiny přirozené jména skloňovat, a tedy většinou i přechylovat.

Alena Němečková, šéfredaktorka časopisu Vlasta: Jsem jednoznačně proti automatickému přechylování. Prostě proto, že ty ženy se tak nejmenují. Násilné šroubování -ová za každé jméno mi v roce 2015 připadá naprosto zbytečné. Podivné se mi to zdálo už jako malé holce, když se moje teta vdaná za pana Zachova nemohla jmenovat Zachová, ale matrika trvala na správně přechýlené Zachovové.

Myslím si, že by čeština dnes mohla být mnohem pružnější a modernější a s tímhle pravidlem by se klidně mohla rozloučit, aniž by to její zvukomalebnosti uškodilo. Nebojím se ani, že by se proto české masy přestaly orientovat v tom, zda jde o ženy, či muže. Z kontextu se dá v 99,9 procenta jasně poznat, o kom je řeč. Americká zpěvačka Olivia Newton John by byla tím, kým je, a ne třemi různými ženami. Jednou ji v rádiu uvedou jako Olivii Newton Johnovou a v novinách si můžete číst i o Olivii Newtonové Johnové.

Nepobuřuje mě ani, když kovaná Češka po sňatku s kovaným Čechem přijme manželovo příjmení bez -ová. S tím jsem sice měla zpočátku problém, zejména když se objevily celebritky jako Kateřina Konvalinka Průšová, ale je-li to jejich volba; přejí-li si to, nešť. Sama bych se ale Alena Němeček jmenovat nechtěla. V naší redakci se z výše uvedených důvodů cizinky koncovky -ová nedočkají. Navzdory pravidlům spisovné češtiny nepřechylujeme. Jsme tolerantní a věříme, že si i tak s čtenáři rozumíme.

Karel Komárek, katedra bohemistiky FF UP:  Jsem pro přechylování příjmení původně českých (Komárková, Veselá) nebo v češtině adaptovatelných (Smithová, Oakleyová). Důvodem jsou zákonitosti jazykového systému: čeština jemně vyjadřuje rodové rozdíly a účastník komunikace potřebuje informaci o rodě. Když např. budu tlumočit z cizího jazyka zprávu, která začíná „Mluvčí amerického Bílého domu Phylis Oakley“, musím znát rod jmenované osoby ještě dřív, než dojdu k přísudku „prohlásil/prohlásila“.

Dalším důvodem je nepřirozené skloňování nepřechýlených příjmení, např. „půjdu k Evě Hrušce, k Jitce Novákovi/Novák, k paní Veselému, k paní Veselý“… Feministkám by logicky mělo vadit, že mají příjmení v mužském rodě: Novák, Veselý…

Nejsem pro přechylování ustrnulých větných příjmení (Osolsobě, Skočdopole) a cizích neadaptovatelných příjmení (vietnamská, čínská, japonská), která mohou i ve větách zůstat nesklonná. Nejsem proto, aby se mužské formy ženských příjmení vnucovaly zákonem nebo jiným úředním předpisem, neboť přechylování (kromě uvedených výjimek) je přirozená zákonitost českého jazyka.

Petra Švehlová, jazyková redaktora Respektu a knižní redaktorka: Jsem spíše pro přechylování. Ale odděluji dvě věci – jednou je možnost výběru podoby jména. V tomto případě je podle mého názoru na každém či každé, s jakou podobou svého jména se identifikuje a cítí dobře. Stát by neměl do tohoto výběru zasahovat.

Druhá věc je přechylování cizích ženských příjmení a především jejich použití v textu. Držím se mírně konzervativního přístupu a spíše přechyluji tam, kde to není vyloženě násilné. Přece jenom nepřechýlená ženská přímení, která se nedají skloňovat, působí v textu cizorodě a práci s ním mohou komplikovat (nejasností významu či rodu). To, co nevadí  při běžné komunikaci či v úředním styku, může v náročnějším publicistickém, odborném či uměleckém textu kazit dojem ze čtení.

Jiří Fiedor, dokumentarista a nakladatel: Osobně je mi jedno, jestli se ženy rozhodnou své příjmení přechylovat, nebo ne. Důležité je, že v tomto ohledu mají svobodnou volbu a mohou se samy rozhodnout pro tvar, který jim vyhovuje. I když nepřechýlená příjmení odvozená od ryze českých slov mohou puristickým lingvistům znít nepřirozeně, jde jen o to povznést se a překonat zavedený zvyk. Žena v kalhotách už dnes taky nikoho nepohoršuje.

Určitě jsem ale zásadně proti tomu, aby třeba používání přípony „ová“ upravoval zákon, norma či vyhláška. Už tak máme různých nesmyslných nařízení a restriktivních opatření dost a stále nová se chystají, například zákaz kouření ve veřejném prostoru. Přechylování bych pořád posuzoval podle principu, co není zákonem zakázáno, je povoleno. Tvar příjmení snad nikdy nezpůsobí tolik škody jako například nejasná pravidla silničního provozu. Zda jezdit vpravo, nebo vlevo, zkrátka jednoznačně stanovit musíme.

Jitka Hausenblasová, Gender Studies:  Přechylování cizích příjmení je nesmyslné, Angela se jmenuje Merkel, ne Merkelová, není žádný důvod jí jméno měnit. Proč je pro nás tak důležité, abychom podle příjmení poznali, zda se jedná o muže nebo ženu? U českých příjmení je věc méně jednoznačná. Pravidla jsou dána, ale jazyk se vyvíjí a některé ženy z různých důvodů svá příjmení nepřechylují. Tato praxe je čím dál častější, nemá tedy smysl bazírovat na formě, jež mnohým ženám nevyhovuje.

Božena Bednaříková, katedra bohemistiky FF UK: Napsat, že odpověď není jednoznačná, by mohlo vyznít jako zbabělý únik. Můj pohled na věc navíc prochází jistým vývojem. Z hlediska lingvistického má přechylování příjmení pomocí slovotvorné přípony -ov(á) svou funkci. Segment -ov- skutečně může nést obecný význam „přivlastňování“, tak jak jej známe např. ze spojení Jiráskovy romány.

Je však otázka, zda je tak stále ve spojitosti s příjmením vnímán, srovnejte např. označení celé rodiny – Na hody přijeli všichni Novákovi. Nejde jen o jakousi „přináležitost“? Segment -á má pak stejnou funkci jako -á ve slově hostinská (proti hostinský). Odráží realitu, tedy pohlaví dotyčné osoby. Navíc nám umožňuje zapojovat slovo do kontextu věty, tedy je skloňovat (zavolal hostinskou/Novákovou, řekl to hostinské/Novákové).

V kontextu ne čistě lingvistickém nelze problematiku přechylování odtrhovat od jiných otázek. Co takové označení ženy jako slečna? Není to také diskriminační? V akademickém prostředí to už začíná být takto vnímáno. Jak mám odpovědět na otázku studentky, proč u jejího kolegy explicitně nesignalizuji, že je/není ženatý? Zjednodušeně řečeno, společnost je v pohybu, logicky je v jakémsi pohybu i využívání možností, které nám jazyk dává, a s tím možná i přehodnocování funkcí toho kterého prostředku.

Často se stýkám se studenty ze zahraničí. Polky si do prezenční listiny zásadně zapisují příjmení v nepřechýlené podobě (Dorota Nowak). Když zadávám četbu odborného článku přeloženého ze slovinštiny, narazím na jméno Erika Križnik. Chci-li daná jména užít ve větě, musím skloňovat rodné jméno, protože příjmení je nesklonné. Vyzvu tedy Dorotu Nowak, ať nám vysvětlí hlavní body z článku Eriky Križnik. Oba jazyky jsou nám blízké, svá podstatná či přídavná jména skloňují. Pokud je však příjmení nesklonné, musí si polština i slovinština poradit jinak. Domnívám se, že i v českém prostředí půjde vývoj touto cestou. Nelze však popohánět vývoj násilím, nelze mu ani dlouho bránit legislativně. Nechejme vše přirozenému vývoji, jazyk si svou cestu najde.

Milada Franková, katedra anglistiky a amerikanistiky FF MU: Přechylovat jména cizinkám bychom zásadně neměli (i když jsem tímto prohřeškem i já sama vinna ve svých knihách o současných britských spisovatelkách). Koncovkou -ová vlastně jejich jména svévolně měníme tak, že by je jejich nositelky, které česky neumí, jako své jméno ani nepoznaly.

Podle bohemistů přechýlením získáme cennou informaci o rodu, abychom pak mohli zvolit správné zájmeno a případně tvrdé „y“ v minulém čase množného čísla. To už ale stejně víme, jestliže koncovku přidáváme. Naopak vysíláme falešný signál o národnosti, když ke jménu přidáme českou koncovku ženského rodu. Praxe přechylování jmen cizinkám by měla skončit, protože je ve své podstatě nelegitimní a vlastně i nelegální.

Markéta Pilátová, spisovatelka a novinářka: Pohybuji se v zemích dvou velkých světových jazyků, španělštiny a angličtiny, kde určité rozvolnění pravidel nikoho nepohoršuje. Celé je to podle mne o nadhledu, svobodě myšlení, toleranci.  Nechápu, proč by měl někdo direktivně určovat, jak se ženy smějí jmenovat nebo jak si chtějí říkat. Nepřehledná řada výjimek navíc ukazuje, že čeština si poradí – rozhodně jsem si nevšimla, že by se tištěná nebo mluvená čeština hroutila, když se tu celé měsíce debatovalo o Karolíně Peake. A když pak o Američance Hillary Clintonové píše třeba Češka Silvie Lauder, je jasné, že vývoj stejně zastavit nelze.

Ivana Svobodová, odborná pracovnice Ústavu pro jazyk český AV ČR: Jsem pro přechylování. Příponu -ová považuji za stejný slovotvorný prostředek jako přípony -ka, -ice, -yně, jimiž se odvozují přechýlené podoby od obecných mužských jmen. Vadí mi, když dostanu dopis s podpisem Jana Nováková a pod ním stojí manažer. Za příponou -ová rozhodně nevidím jakýkoli náznak vlastnictví (a za to už rozhodně nelze považovat zakončení -á ve jménech jako Nová, Kaplická), jakoukoli diskriminaci žen. Naopak, jsem ráda, že čeština má prostředek, jehož pomocí je schopna odlišit ženská příjmení od mužských. Díky přechylování proto okamžitě a hlavně s jistotou poznám, že jde o ženu.

Kromě tohoto pragmatického aspektu svou roli hraje i hledisko morfologické.  Čeština je jazyk nadmíru flexivní, jména, která se neskloňují, tvoří jen okrajovou, zanedbatelnou část. Mám zkušenosti s tím, že někteří uživatelé češtiny tápou, jak nepřechýlené podoby skloňovat. Jejich bezradnost pak vede k formulaci jdu za Novákem (= za Novákovou). Pokud mužské jméno je zakončeno na souhlásku a ženská podoba není přechýlena, pak ho skloňovat nelze. Sdělení jdu za Novák je pro mě nepřijatelné, považuji ho za zcela nekultivované. Nabízí se možnost předsunout před příjmení opěrné obecné jméno (paní, slečna) nebo jméno křestní (Jana). Spojení jít za Janou Novák už je pro mě přijatelnější, ale sama bych zvolila jedině jdu za Janou Novákovou - a to bez ohledu na to, že má v občanském průkazu podobu Novák.