Vratislav po dvaceti letech
„My často býváme nahoře huj, ale dole fuj!“ Vysvětluje ředitelka Českého centra ve Varšavě Pavla Foglová odlišný vztah k životu mezi Poláky a Čechy. Je přitom sobotní ráno a před vratislavským Městským muzeem se pomalu scházejí čeští výtvarníci, kteří tady měli včera večer vernisáž výstavy nazvané Zarekwirowano/Zabaveno.
Podivně znějící název není náhoda. Přesně před dvaceti lety tu měla proběhnout stejná akce. Umělecká díla českých malířů a sochařů však StB na hranicích zadržela a ve Vratislavi tak visely pouze prázdné rámy s nápisy Zabaveno.
V říjnu 1989 už bylo Polsko svobodné, komunistický režim padl i v Maďarsku, hroutil se v NDR, ale v Československu ještě pořád vládla parta okolo Milouše Jakeše. Poláci z vratislavského hnutí Polsko-československé solidarity se proto rozhodli uspořádat ve svém městě Festival české a slovenské nezávislé kultury. Nešlo o to, spící Čechy probudit, byť se svým způsobem tak stalo.
Dva týdny po vratislavském festivalu, kde bylo možné na vlastní uši slyšet třeba Karla Kryla,Jaroslava Hutku,Vlastimila Třešňáka, anebo prohodit pár slov s Karlem Schwarzenbergem či Ivanou Tigridovou, lépe řečeno nebát se a okusit dar svobody, Čechoslováci konečně vyšli do ulic a často s účastníky vratislavského setkání na čele.
Jak polští pamětníci festivalu vysvětlují, chtěli svým jižním sousedům vyjádřit solidaritu v nelehké situaci a vzbudit naději, že nebude trvat věčně. Řada návštěvníků z Československa na tuto solidaritu dodnes s dojetím vzpomíná, tak jako na ochotu Poláků nabídnout hostům to poslední, byť ekonomická situace země byla tehdy daleko horší než v ČSSR a regály v obchodech zely prázdnotou.
Tehdy k sobě měli Češi a Poláci asi nejblíže ve svých moderních dějinách. Z české strany to však bylo ono huj! Že je ale silnější a hluboce latentní spíše fuj, dokázal další vývoj. Komunisti v Československu padli, nastala svoboda, avšak hranice s Polskem, jež z ideologických důvodů uzavřela Jakešova suita, zůstaly ještě dlouho zavřené. Noví ekonomičtí odborníci v Čalfově vládě se obávali, že se na nás „hladoví“ Poláci vrhnout jako kobylky. Pánové jako Dlouhý, Klaus, Kočárník atd., ve Vratislavi určitě nebyli.
Dvacet let poté se tato situace díky bohu změnila. Poláci ale v něčem zůstávají pořád stejní. I během páteční vernisáže a po celý zbytek večera by se rozkrájeli, aby českým hostům nabídli to nejlepší. Jako by do Vratislavy přijeli jejich osvoboditelé. Odpovídal tomu i zájem veřejnosti, médií. Vernisáž proběhla v sále nacpaném více než dvěma stovkami diváků, o výstavě psal celostátní i regionální tisk, zprávy a dlouhé rozhovory s výtvarníky přinesla polská televize a rozhlas. Zkuste si něco takového představit na výstavě současného polského umění zahájené v pátek večer třeba v Liberci. O Praze nemluvě.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
