Nová hvězda slovenské politiky Iveta Radičová se v těchto dnech rozhoduje, zda vůbec zůstat v politice. Kdyby to vzdala, nebylo by divu. Minulý týden totiž ukázal, že ve slovenském veřejném životě a médiích vládne hysterie, vůči níž není obrany.
Minulé úterý měli poslanci hlasovat o tom, zda posunou do druhého čtení v podstatě banální novelu školského zákona, kterou předkládala opozice. Zpravodajka novely, poslankyně SDKÚ Tatiana Rosová, která návrh zákona před hlasováním výslovně podpořila, stála za řečnickým pultem, ale když přišlo na hlasování, zjistila, že si zapomněla svou hlasovací kartu v parlamentní lavici. V tom okamžiku její sousedka a stranická kolegyně Iveta Radičová použila kromě svojí karty také kartu Rosové a stiskla její tlačítko ve prospěch zákona (ten nakonec stejně neprošel).
Radičovou viděla poslankyně Renáta Zmajkovičová z vládního Smeru a protestovala. Radičová okamžitě uznala svou chybu a řekla, že se podřídí rozhodnutí imunitního výboru. Jelikož zákon výslovně zakazuje hlasování za jiné poslance, parlamentní jednací řád umožňuje výboru potrestat takového poslance pokutou a také ho vyzvat, aby se vzdal mandátu, byť ten tuto výzvu nemusí uposlechnout.
Za normálních okolností by byly věci jasné: Radičová porušila zákon, udělala hloupost, za kterou má dostat pokutu a celá věc by mohla být také vhodnou příležitostí na debatu o tom, jak předejít podobným zmatkům. Bylo také zřejmé, že Rosová si výslovně přála za novelu hlasovat a Radičová chtěla jen pomoci své kolegyni, která na svou kartu prostě z řečnického pultu „nedosáhla“. (Mimochodem, podobný lapsus udělal před lety český poslanec Miroslav Beneš a prošlo mu to jen s domluvou, nemluvě o tom, že někteří europoslanci přiznávají, že občas se taková věc stane i v Evropském parlamentu, zejména, když kolega poslanec spí nebo si odskočí telefonovat, ale tiše se to toleruje).
Jenže na Slovensku nejsou normální okolnosti. Především, Radičová byla v nedávných prezidentských volbách kandidátkou opozice. Nevyhrála sice, získala však milion hlasů, také díky své čisté minulosti a důrazu na morálku a poctivost v politice. Její popularita byla pro vládní Smer nepříjemným překvapením, poslankyně Zmajkovičová proto okamžitě vyhlásila, že Radičová by měla dokázat svou morálku a vzdát se mandátu.
Výzvu, aby se vzdala poslaneckého mandátu, protože porušila „základní princip demokracie“, však na první straně uveřejnil také deník SME, který předtím Radičovou v její kandidatuře na prezidentku otevřeně podporoval. Deník navíc vyšel s hlavním titulkem „Radičová podvodně hlasovala“ (bohužel, nejnovější tištěné vydání Respektu se v krátké zprávě o kauze také v titulku nešťastně zmiňuje o „podvodu Radičové“).
Vlna hysterie a moralizujících úvah, která zaplavila média (především deník SME) a internet, je natolik iracionální, že její původ je zřejmě třeba hledat v celkové společenské frustraci z amorálnosti slovenské politiky. Radičová původně reprezentovala naději na nový styl politiky a novou morálku, vzápětí se stala obětí této naděje.
Radičová rychle pochopila, že za těchto okolností nemá vůbec smysl pokoušet se racionálně argumentovat. Poslanecký klub SDKÚ ji sice prosil, aby se mandátu nevzdávala, imunitní výbor podle kuloárních informací byl připraven udělit ji jen pokutu a nevyzvat ji ke složení mandátu, ona se však rozhodla poslaneckého mandátu vzdát.
Radičová má teď dvě možnosti. Tím, že zaplatila za svou chybu na slovenské poměry nevídaně vysokou cenu, může se pokusit zůstat političkou a nadále prosazovat „kulturu slušnosti“. Otázka je, jestli jí to její mateřská strana SDKÚ a zejména její předseda Mikuláš Dzurinda, pro něhož je nepříjemnou konkurentkou, vůbec umožní. Druhou možností je definitivní odchod z politiky. V tom případě by to bylo rozhodnutí Radičové jako socioložky, která na vlastní kůži otestovala stav slovenské politiky a médií a dospěla k jasné diagnóze, z níž vyvodila závěr.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].