Odpověď Roma Houbena

Co by si člověk přál, kdyby byl při vědomí? Zemřít, nebo raději žít v bezmocném těle? Co vlastně vnímá a cítí? Kde začíná a končí naše právo zasáhnout do jeho života? Příběh šestačtyřicetiletého Belgičana Roma Houbena, který se nyní objevil v médiích, se v téhle debatě bezpochyby stane často používaným argumentem.

V roce 1986 se Rom coby dvaatřicetiletý mladík málem zabil v autě. Lékaři jej zachránili, ale pacient skončil v trvale vegetativním stavu, tedy bdělé formě kómatu. Podle dostupných výzkumů je mozek takového pacienta natolik poškozen, že ležící člověk není vlastně při vědomí a nevnímá své okolí. Opakovaná důkladná vyšetření přisoudila tento nález i Houbenovi. Jeho rodina tomu nechtěla věřit a zkoušela další možnosti. Před třemi lety – tedy po 23 letech v domnělém vegetativním stavu - vyšetření mozku zjistilo pravý opak. Rom Houben je muž při plném vědomí, který normálně vnímá, cítí a myslí.

„Bezmocnost. Naprostá bezmocnost. Nejdřív jsem byl rozzuřený, pak jsem se s tím naučil žít,“ popsal v nedávném rozhovoru své pocity člověk, kterého postupně naučili lékaři komunikovat pomocí jemných pohybů jednoho prstu a dotykové tabulky s abecedou. Rom Houben po celých třiadvacet let slyšel každé slovo doktorů, vnímal drtivé prognózy i smutnou zprávu o úmrtí svého otce. Nedokázal zareagovat, plakat ani mrknout. Teď komunikuje s rodinou a přáteli, dívá se na televizi a o svých zkušenostech píše knihu.

Co si z jeho příběhu vzít ? Jeden podstatný závěr potvrzují nedávno zveřejněné studie: vegetativní stav je ve více než 40 procentech případů mylně hodnocen jako bezvědomý, ačkoli zbytky pacientova vědomí přetrvávají. Rom Houben je samozřejmě extrém, ale nebýt vytrvalosti jeho rodiny, i on by pravděpodobně zemřel uzamčený ve svém těle bez toho, že by někdo poznal, co se děje uvnitř. Lepší a opakovaná diagnostika i co nejcitlivější přístup k pacientům ve vegetativním stavu je proto nutnou změnou ve zdravotnictví. Lékaři se chystají na přezkum pacientů, u nichž podobný omyl připadá v úvahu.

Druhý závěr už nenabízí tak jasné řešení: je pravděpodobné, že navzdory stále lepším metodám nikdy nebudeme vědět, co se v nekomunikujících pacientech odehrává, co vlastně vnímají a cítí. Vnitřní a vnější svět se nedá dokonale propojit. Zároveň budou lékaři a rodiny stále častěji nuceni o takových lidech rozhodovat, protože bezmocnost se stává častým důsledkem sofistikované léčby. Případ Roma Houbena by velel držet se, po vzoru zacházení s ekologickými riziky, principu předběžné opatrnosti. Tedy udržovat život pomocí přístrojů a výživy, pokud neznáme vůli pacienta. Zároveň nelze vyloučit, že v nějaké nemocnici právě teď leží jiný bezvládný člověk, který by to měl celé už nejraději za sebou. Těžká doba.