Íránská perestrojka

Íránský teokratický režim to evidentně přehnal. Třicet let hrál rafinovanou hru – organizoval prezidentské volby, v nichž si to spolu mohla před veřejností rozdávat různá mocenská křídla vládnoucí elity. Nebyly to nikdy demokratické volby v západním slova smyslu: kandidáty nejdříve prolustrovali nevolení duchovní (z pěti set jich letos prošli čtyři) a prezident po zvolení beztak zůstával podřazen nejvyššímu vůdci, nejdříve ajatolláhu Chomejnímu, po něm ajatolláhu Chameneímu. Byl to ale ventil, určitá možnost, jak upustit páru z hrnce. Režim až dosud nikdy volby viditelně nezfalšoval a vítězství „reformátora“ Rafsandžáního neochotně zkousnul dokonce dvakrát. Nic, co by se dalo srovnat s monolitickou tupostí komunistické diktatury, jak jsme ji znali od nás.

Zároveň nic, co by mířilo na podstatu teokratického režimu zastřešeného státním náboženstvím. Ani letošní souboj Mahmúda Ahmadínedžáda s Mirou Hosajnem Músávím není soubojem tyrana s demokratem, byť by se to teď podle mohutných demonstrací mohlo zdát. Je to vprvním plánu souboj dvou mocenských centrál v rámci jednoho náboženského zřízení. S velkým kusem nadsázky se dá říct, že se tu nestřetává iránský Václav Havel s iránským Gustavem Husákem, ale řekněme Marián Čalfa s Miloušem Jakešem pod Husákovým neotřesitelným dohledem. Músáví, kvůli němuž dnes statisíce Íránců riskují všechno od policejní nakládačky na ulici, přes zmizení v režimních mučírnách, až po smrt přímo na demonstraci, je bývalý íránský premiér z doby íránsko-irácké války, žádný prodemokratický outsider. Ani on v úřadu neuznával Izrael, zato podporoval fatwu na Salmana Rushideho. Ani on nehodlá zastavit jaderný program, ale alespoň tvrdí, že odmítá představu Íránu vybaveného jadernou zbraní. Je to představitel klerikálního křídla vládnoucího establishmentu, podobně jako Rafsandžání nebo Chatámí. Proti němu stojí Ahmadínedžád jako představitel klerikům znepřátelené vojensko-bezpečnostní kliky.

Ovšem je tu druhý plán. Ahmadínedžád je populista a veze se na hlasech chudých a hůře vzdělaných vrstev íránské společnosti. Músáví osedlal sílu, která dlouho postupně rostla a kterou se nemusí podařit dostat zpátky pod kontrolu. Má dvě navzájem se prostupující části. Tou první je generace Íránců do třiceti let, kteří si nepamatují revoluci, nemají k ní žádná vztah, ovládají moderní techniku, chtějí být součástí globální „facebookové“ a „twitterové“ generace, chtějí normálně žít. Místo toho žijí v mezinárodně izolované společnosti a nemají v ekonomickém marasmu současného Íránu ani velkou šanci najít si práci. K tomu je potřeba znát důležité číslo – lidé do třiceti let tvoří 70% íránské populace.

Druhou skupinou jsou ženy. Músáví bezprecedentně zapojil do kampaně svoji manželku a agitoval spolu s ní za práva žen. A to má ve společnosti, kde má hodnota svědectví ženy před soudem polovinu hodnoty muže, a kde ovšem ženy tvoří nadpoloviční počet vysokoškolských studentů, velký potenciál. U volebních uren i teď na ulici to ostatně bylo hodně vidět.

Výsledkem je džin vypuštěný z lahve a zaplňující ulice stovkami tisíc demonstrantů. Proč se přesně ajatolláh Chameneí tentokrát rozhodl podpořit zfalšování voleb se asi nikdy přesně nedozvíme, můžeme ale hádat, že se bojí, že Músáví rozhoupal režimní loď přeci jenom příliš.
Možnosti teď zůstávají v podstatě tři. Buďto se podaří rostoucí vlnu demonstrací rozporášit silou, což bude znamenat proměnu Íránu na skutečnou tuhou vojenskou diktaturu. Nebo ajatolláh ještě včas přeskočí na stranu Músávího, nechá přepočítat hlasy a zbaví se Ahmadínedžáda – v tom případě jsme svědky jakési íránské perestrojky, kdy se v čele objeví reformní vůdce bez ambicí měnit podstatu režimu. Třetí možností je, že se íránskému establishmentu všechno vymkne z rukou. Tomu asi věří málokdo, jenže kdo si uměl minulý týden představit, že budou v centru Teheránu stovky tisíc lidí skandovat „Smrt diktátorovi!“