Dokumenty mindráků zbavené

Soška přivezená z jedné z nejprestižnějších severoamerických filmových přehlídek může fungovat jako další z důkazů proti stereotypním nářkům na kvalitu středoevropské filmové produkce. V Česku a na Slovensku se v posledních letech točí zajímavé snímky, které oslňují festivalové poroty po celém světě. Je v mnoha ohledech symptomatické, že jsou to skoro bez výjimky dokumenty.

Zatímco čeští dokumentaristé dobývají v poslední době svět časosběrnou metodou (Občan Havel režisérů Kouteckého a Janka a René Heleny Třeštíkové), slovenští tvůrci stylizovanou poetikou a univerzálně srozumitelnou a nadčasovou problematikou. Před rokem způsobil obrovské překvapení Juraj Lehotský se svými Slepými láskami. Volně pospojovaná čtveřice povídek, v nichž slepí hrdinové přehrávali před kamerou své životní příběhy, zabodovala v Cannes a pobavila a dojala festivalové diváky po celém světě. A teď má podobný úspěch Kerekes se svou hříčkou o armádních kuchařích ovlivňujících chod dějin.

Film mladého dokumentaristy je postavený na dvanácti příbězích vojenských kuchařů, od druhé světové války až po válku v Čečensku, od Francie přes Balkán až po Rusko. Má všechny předpoklady k úspěchu: obsahuje humor a ambiciózní téma, které zdaleka přesahuje hranice středoevropské kotliny. Zabývá se zkoumáním chování lidí v extrémních situacích a ukazuje zhoubnost nacionalismu a ideologií všeho druhu. Využívá přitom i prvků grotesky a nadsázky. Je to snímek, kterému mohou rozumět stejně v Košicích jako v Chicagu.

Složitější systém financování dokumentární tvorby založený na různých formách koprodukce se zahraničními televizemi (Jak se vaří dějiny měly rozpočet jako průměrný hraný film) možná nutí tvůrce více přemýšlet, aby jejich vize byla sdělná i za hranicemi. I ty nejlepší tuzemské hrané snímky poslední doby jako Tobruk nebo Protektor jsou zahleděné do mindráků z národní mentality, z čehož si ve světě na zadek opravdu nesednou. Ve srovnání třeba s Kerekesovým oceněným dokumentem působí vlastně až trapně provinčně.