Kodaň, prolog k dalšímu jednání

Dohoda však zůstává velmi vzdálená a existuje jen minimální naděje, že bude podepsána už na nadcházejícím summitu. Státy si proto v Kodani spíše vyjasní své pozice, domluví se na dílčích opatřeních, přijdou s novými sliby a vyjádří ochotu dohodnout se v nejbližší době. Právně závazná smlouva o omezení emisí skleníkových plynů pak bude hotova nejdříve koncem jara příštího roku – a i to je dost optimistický scénář.

Důvodů, proč nejde takový dokument podepsat teď, je řada. Kongresem USA dosud neprošel klíčový zákon, který by americkým vyjednavačům umožnil přijmout konkrétní závazky ke snížení emisí. Zákon se rodí velmi obtížně nebude navíc příliš radikální, alespoň pokud jde o výhled na nejbližší léta. Amerika snižovat emise chce, ale zpočátku nijak zvlášť rychle. Bude patrně spoléhat spíše na iniciativu firem, méně už na centrálně přijatá opatření. Což znamená, že před Kodaní nepředstavuje zrovna zářný příklad pro zbytek světa.

Nedaří se také překonat rozpory mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi. Chudší část světa by si přála, aby obdoba Kjótského protokolu platila i v budoucnu, jen s novými závazky. Kjóto totiž žádá omezení emisí jen od vyspělých zemí, ty ostatní nemusejí dělat prakticky nic. Spojené státy, které Kjóto nikdy neratifikovaly, chtějí naopak smlouvu novou, založenou na odlišném principu, která by se stavěla s jistou přísností ke všem zemím kromě těch úplně nejchudších. Další nejasnosti panují například ohledně toho, jakým způsobem se bude boj se změnou klimatu financovat.

Shodnou se tedy státy vůbec na něčem? Naštěstí alespoň na cíli: nedopustit, aby se planeta v budoucnu ohřála o více než dva stupně Celsia ve srovnání s předindustriální érou. Znamená to, že by emise musely do roku 2050 klesnout o polovinu oproti roku 1990. To vyžaduje rychlé otočení emisních křivek - nyní rok od roku šplhají vzhůru, klesat by měly začít již do roku 2020. Na rychlou akci to však zatím nevypadá: Sečteme-li všechny přísliby, které vlády dosud položily na stůl, dostaneme jen asi polovinu potřebného omezení emisí. Příkladem jde Evropská unie či Norsko, zklamáním je naopak přístup Spojených států, Kanady nebo Austrálie.

Jisté pozitivní signály přicházejí v poslední době z některých rozvojových zemí. Čína oznámila, že do roku 2020 sníží uhlíkovou náročnost své ekonomiky o 40–45% ve srovnání s rokem 2005. Protože však čínská ekonomika rychle roste, porostou i celkové emise a klesat nezačnou dříve než za několik desetiletí. Přesto je to slibné gesto - většina rozvojových zemí dosud odmítala jakékoliv číselné závazky a Čína je nejdůležitější z nich, takže jde příkladem ostatním. A skutečně: podobný závazek přijala vzápětí Indie, jen procentní snížení je o něco nižší. Lze očekávat, že další země, a nejen rozvojové, oznámí či doladí své závazky právě v Kodani.

Nadcházející konference bude trvat do 18. prosince. Zamíří na ni více než sto ministrů životního prostředí a zhruba 80 premiérů a hlav států. Přijede i prezident Obama, jeho návštěva bude ale tak krátká, že kdybychom podle jednoho britského komentátora „zrovna mrkli, vůbec si jí nevšimneme“. Dorazit má navíc už v polovině nadcházejícího týdne; závěru konference, kdy se do Kodaně sjedou ostatní vrcholní politici a kdy se odehraje to nejdůležitější, se americký prezident nejspíš nezúčastní.

I když mezinárodní dohoda o omezení nakonec někdy v budoucnu vznikne, svět nebude mít zdaleka vyhráno. Jednak nebude právně vynutitelná, stejně jako není vynutitelné splnění Kjótského protokolu. Za druhé bude nutné mnoho důležitých podrobností dojednat až po jejím podpisu a, jak se říká, ďábel se skrývá právě v detailech.

Za třetí je celý systém počítání emisí a obchodování s nimi značně komplikovaný a existuje v něm zatím řada bílých míst. Jakým způsobem se v něm projeví nakládání s tropickými pralesy? Budou se nevyužité uhlíkové kredity (konkrétně ty, s nimiž obchodují státy, nikoliv firmy; třeba Rusku jich zbylo nepřeberné množství) moci převést do dalšího zúčtovacího období (pokud ano, tlak na skutečné snižování emisí prudce zeslábne)? A zjednoduší někdo tento neskutečně nepřehledný současný systém, v němž existují nejméně tři druhy uhlíkových kreditů? To jsou jen některé otázky, na něž zatím neznáme odpověď. Lze si proto docela dobře představit, že v roce 2020 či 2030 budou všechna mezinárodně dohodnutá čísla díky účetním trikům vcelku slušně vycházet, světové emise ale porostou dál rekordním tempem.

S ČÍM JDOU DO KODANĚ:

Spojené státy: Americké emise skleníkových plynů mají podle návrhu Senátu klesnout o 20 % do roku 2020 a o 83 % do roku 2050. Obojí se však počítá oproti roku 2005, což znamená, že ve srovnání s rokem 1990 dojde v roce 2020 jen ke 4% redukci – to je mnohem slabší závazek než evropský. Návrh zavádí také systém obchodování s emisními povolenkami (podrobnosti zbývá doladit). Pokud Senát svoji vlastní verzi zákona o energiích schválí, musejí obě komory Kongresu teprve dohodnout výslednou podobu této právní normy.

Evropská unie: Chce do roku 2020 snížit emise o 20, případně 30 % oproti roku 1990 (záleží na tom, jaké závazky přijme zbytek světa; EU rozhodne o tom, zda 20 či 30 procent, právě v Kodani). Členské země by měly přispívat rozvojovým státům na snižování emisí a adaptace dohromady 2–15 miliardami eur ročně. Na Česko vyjde dle předběžných odhadů asi 30 milionů eur (cca 780 milionů korun) ročně.

Česko: V Kodani bude EU vyjednávat jako celek, budou ale probíhat pravidelné konzultace členských států. V české delegaci bude zhruba 25 lidí, koncem 2. týdne jednání summitu dorazí i premiér Fischer.

Některé další státy chtějí do roku 2020:
Norsko – snížit emise o 40% oproti roku 1990; Japonsko - o 25 % oproti r. 1990; Austrálie – o 5–20 % proti roku 2000; Kanada - o 20 % proti roku 2006; Čína sníží uhlíkovou náročnost své ekonomiky (množství oxidu uhličitého vypuštěného do ovzduší na jednotku HDP) o 40–45% ve srovnání s rokem 2005, Indie o 20–25%, Brazílie o 38–42%.
Indonésie sníží emise o 26% oproti „obvyklé praxi“, tedy tomu, jaká situace by nastala, kdyby v ekonomice pokračovaly dosavadní trendy.

Aby nevzrostla globální teplota o více než dva stupně Celsia, musely by emise vyspělých zemí klesnout do r. 2020 o 25–40% ve srovnání s rokem 1990. Zatím se jednotlivé státy zavázaly je snížit dohromady jen o 13–19%.