Než vznesu obvinění, zeptám se na správné skloňování

Na letošním předávání knižních cen Magnesia Litera to byla pro současnou českou literaturu zcela nová situace. S lehkým napětím se očekávalo, zda Zofia Bałdyga promění svou nominaci v kategorii poezie. Mezi pozvanými byl také Alexej Sevruk, autor románu Evropanka zařazeného do užšího výběru nejlepších próz uplynulého roku. A jedním z nejdiskutovanějších jmen loňska pak byla básnířka Iryna Zahladko, jež se naopak nakonec pro mnohé nepochopitelně mezi nominovanými na Literu neobjevila.  

Mateřským jazykem těchto autorů totiž není čeština, přesto nejméně své nejnovější knihy česky napsali. A všichni jsou tak součástí proudu, ze kterého je zřejmé, že homogenní „jazykové doma“ je definitivně narušeno s proměňujícím se světem, který je neustále v pohybu a potýká se s krizemi. Odraz českého jazyka i české společnosti jsou přitom u každého a u každé z příchozích jiné; stejně jako jejich zkušenosti. A v této pestrosti tepe obohacující síla migrantské – nebo obecněji tzv. interkulturní – literatury.

Jejím tématem je často právě překračování hranic mezi kulturami a jejich dialog, nahlížení na novou domovinu, nejen co se týče jazyka. A o to důležitější mohou být tyto pohledy v zemi, kde je kultura silnou součástí národní identity, takže slyšet odlišné názory i prožitky a jazyk z „cizích úst“ vyvolávalo spíš obranné reflexy. „Interkulturní literatura zpochybňuje nároky na vlastnictví univerzální pravdy o světě i skutečnosti uměleckého díla,“ konstatuje v této souvislosti komparatista Petr Kučera v eseji otištěném v magazínu Tvar. A dodává, že zvlášť důležitý je respekt této tvorby k osobní zkušenosti a tolerance k její nedokonalosti.  

Jazyk tvorby

 „Neplánovala jsem to, ještě nedávno jsem tvrdila, že se to určitě nestane,“ vzpomíná Zofia Bałdyga na svou první českou báseň. Napadla ji rovnou celá, což neodpovídalo obvyklému způsobu jejího psaní. „Ale to se lidem stává, když se přestěhují. Přicházejí s celým svým životem, stěhují se do jazyka.“ Pro rodačku z Varšavy to nebyla první zahraniční adresa, předtím žila ještě pět let v Arménii. Zatímco v Jerevanu však patřila spíše do komunity expatů, jejichž komunikačním jazykem byla angličtina, v Praze se pro vystudovanou překladatelku a bohemistku situace změnila natolik, že po čtyřech básnických sbírkách v polštině napsala první v češtině.

„Všechny tkáně mluví najednou. Cizími slovy. Přijímám je za vlastní. Jednou mi někdo půjčí domov, i s významy,“ odráží se migrantská zkušenost v její sbírce Poslední cestopisy (2023) – nakonec jen nominované na Magnesii Literu. Zkušenost, jež ze své podstaty není jednoduchá, ani když přijde dobrovolně, prostupuje celou sbírkou na pozadí mileneckého dialogu: „Rozhovořit jazyk. Nejezdit s ním za hranice, ale mimo ně. To ráno jsme místo pozdravu prohodili koncovky.“

Jakkoliv je její česká sbírka podobně asociativní jako předchozí a už název naznačuje, že téma migrace nezpracovává Bałdyga poprvé, překládat do polštiny by ji nechtěla. „Čeština se pro mě stala jazykem tvorby. Rukopis, který dokončuju, bych ani jinak než česky napsat nemohla,“ naráží Bałdyga na posun, k němuž v jejím psaní došlo pod vlivem nové profese. S válkou vynuceným příchodem ukrajinských uprchlíků začala působit jako interkulturní pracovnice – a její jazykový rámec a s ním i její psaní se opět proměnily.