Buďme obezřetní: komunisté se chtějí omlouvat
Komunisté chtějí znovu moc a vládu nad občany této země. A to nejen na úrovni krajů, jak je tomu od posledních voleb, chtěli by zasednout i v příští vládě. Jsou pro to prý ochotni před parlamentními volbami udělat veliké gesto: za zločiny svých předchůdců se znovu omluvit.
Jenže k čemu je to dobré? Vždyť omlouvat se dá donekonečna a pouhá slova komunisty vlastně nic nestojí. Nebo si snad opravdu myslí, že tak velké zlo, jaké po čtyři desetiletí páchali, jde jen tak lehce od řečnického pultíku odčinit? Nakonec sami asi dobře vědí, že ani dvacet let, které uběhly od jejich omluvy v roce 1989 české společnosti zřejmě nestačí. A tak to zkouší znovu a budou zkoušet i nadále. Buďme ale proto obezřetní: lidé, které pobuřuje televizní dokument o Miladě Horákové, který se pouhým zlomkem pokusil divákovi přiblížit tehdejší hrůzu a nekompromisní utrpení připravené komunisty svým spoluobčanům, nemají evidentně s takovou minulostí zase až tak velký problém.
Nakonec co chtějí omlouvat na svých činech takoví polistopadoví straníci jako třeba bývalý bachař Josef Vondruška, který se zase ne až tak dávno vyžíval v mlácení a ponižování bezbranných vězňů – svědčil o tom například dosud žijící svědek Jiří Gruntorád? Nebo připomeňme čerstvé výhrůžky komunisty Miroslava Grebeníčka režisérovi a producentům snímku Klíček za pouhé filmové ztvárnění komunistické minulosti jeho otce, brutálního bachaře ve věznici v Uherském Hradišti, který mučil vězně elektrickým proudem.
Komunisté ale tradičně dobře ví, že parazitováním na demokratických principech můžou jen získat a sami nic neztratí. A na to se spoléhají i teď. Tedy pokud sociální demokracie na takové vábení uslyší. Jiří Paroubek ale, jak se zdá, naslouchat umí: už několikrát vyslal signál, že by mu bližší spolupráce s komunisty zase až tak nevadila. Jeho spolustraníci s jinou životní zkušeností, než jakou má ředitel pověstných socialistických Restaurací a Jídelen, by ale přece jen měli být víc obezřetní. Jejich stranu nepronásledoval nikdo jiný jak právě komunisté a nic na tom nemění fakt, že už jí nešéfuje Gottwald, ale Filip. Komunistická utopie zůstává ve své podstatě násilná a omluva dnešních komunistů, kteří se k ní stále hlásí, na tom nic nemění. Jak jinak lze vnímat skupinu lidí, kteří se nazývají stejně jako jejich předchůdci, hlásí se k její likvidační ideologii a často jim uklouzne obdiv k rétorice svých mocnějších normalizačních soudruhů, či sekerníků z padesátých let a jako svoji „velkou“ proměnu prezentují místo srpu a kladiva rudé třešničky?
S vysvětlováním a omlouváním proto budou mít i do budoucna problém: ostatně u vražd, mučení a kriminálů to jde opravdu jen hodně těžko. Jedinou omluvou a satisfakcí by snad bylo, kdyby pojem komunistický - se vším násilnickým obsahem, který v sobě skrývá - definitivně a navždy zmizelo z místního veřejného života. A ti mladší, kteří snad míní svou levicovost jako program jistého sociálního soucítění vážně, by to měli zkusit pod jiným, než rudým praporem. Jinak jim to snad nikdo, doufejme, neuvěří. Jenže to se dostáváme zase na samotný začátek: kdo se vlastně vůbec po takové celospolečenské zkušenosti a s takovými informacemi může dnes stát nebo zůstat členem komunistické strany?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
