Až se protnou rovnoběžky
Nervozita na klimatickém summitu v Kodani roste. Konference vstoupila do svého druhého týdne a výsledek zůstává nejistý. Chudé státy obviňují vyspělé země z intrik a jednání stále pokračuje po dvou kolejích, které se už dávno měly spojit. Možnost osahat si atmosféru jednání na vlastní kůži se zatím nenaskytla. Místo toho člověk zažil ještě vypjatější emoce, kvůli nimž budou následující řádky v poněkud osobnějším duchu.
Organizátoři konference v pondělí naprosto selhali. Všichni delegáti, kteří přijeli o víkendu, aby se zúčastnili druhé části jednání, vyrazili v pondělí ráno do konferenčního centra, kde se nejprve musel každý zaregistrovat. Mělo jít o formalitu, prosté vydání visaček, neb registraci měla naprostá většina lidí vyřízenu předem. Formalita se však změnila v noční můru.
Přijíždím na místo před devátou ranní a stavím se na konec několik set metrů dlouhé fronty. Ti, co jsou na jejím začátku, u brány areálu, tu bezpochyby čekají už hodiny. Lidský had postupuje velmi zvolna, sotva metr za minutu. Proč to trvá tak dlouho? Vždyť prověřit identitu, vyfotografovat dotyčného a vytisknout propustku musí v době počítačových technologií trvat u každého jen pár vteřin. Nikdo nezná odpověď.
Zpočátku lidé ve frontě žertují, ale jak čas postupuje, vtipy umlkají. Všichni se zoufale halí do šál a kabátů, mnozí nemají ani čepici, nepočítali s tím, že budou trávit dlouhé hodiny venku. Globální oteplování nám v tu chvíli připadá jako spása. Místo toho ale začíná mírně sněžit.
Občerstvení se prakticky nedá koupit, fronty u stánku jsou obrovské. Vypadá to na pěkně dlouhý den. Výjimku dostávají jen členové oficiálních delegací a držitelé diplomatických pasů, kteří mohou jít přednostně. Zástupci nevládních organizací, novináři a další zájemci o vstup musejí čekat.
Zhruba v jednu hodinu postup fronty úplně zamrzne. Nikdo z organizátorů se to nepokusí čekajícím nějak vysvětlit. Nervy začínají pracovat.
Během dalších dvou hodin čekání postupuji asi o dvacet metů, i to je ale spíš důsledek zahušťování davu. Ve tři hodiny odpoledne jeden z policistů vpředu megafonem cosi říká, ale je to daleko a není příliš rozumět – jen tolik, že se registrace zastavila. Davem se šíří zpráva, proč: prý selhal počítačový systém. Snad se ho podaří opravit. Nikdo neodchází, všem je líto času, který už ve frontě strávili. Lidé skandují: „Hanba OSN“ a „Pusťte nás dovnitř“. Není jim to ale nic platné, policisté jen krčí rameny. Prý nic nevědí a čekají na pokyny.
Ty ale nepřicházejí a tlačenice vzrůstá. Jedna žena omdlévá, ostatní ji vynášejí ven z fronty a volají lékaře. Policisté dál netečně stojí. Člověk by čekal, že budou trpělivě vysvětlovat situaci, že zavolají psychology, aby se stále rozzuřenějším davem jednali. Nic z toho se ale nestane.
Vzpomínám na předešlý večer, kdy jsem se pustil do diskuse s Benem, příslušníkem Greenpeace. Přeli jsme se o zásazích proti demonstrantům, k nimž tady v Kodani o víkendu došlo. Podle Bena byly nesmyslně brutální, policisté zadrželi téměř 1000 lidí, z nichž naprostá většina se chovala zcela pokojně. Ben trpělivě projížděl na webu všechny možné, oficiální i neoficiální záběry z demonstrací a hledal protestující, kteří by něco ničili nebo útočili na policisty. Nic takového nenašel, zato policejní zvůle vidět byla. Oponoval jsem, že dánská policie nemohla mlátit a zatýkat nevinné, na to má země příliš dobrou pověst. Teď už o tom pochybuji.
V čekajícím davu je řada novinářů, telefonují do redakcí a diktují reportáže „z fronty“, televizní štáby vše natáčejí. Indická novinářka vedle mě dostává nekontrolovatelnou zimnici a musí čekání vzdát. V pět hodin propustí kordon policistů u brány několik žurnalistů, všichni ostatní mají smůlu. Po chvilce zmatků a dohadování přichází konečný verdikt: registrace končí za hodinu, víc lidí se už nestihne. Přijďte zítra ráno. S nadávkami a slovy o největší ostudě v dějinách OSN i Dánska se vyčerpaný a podchlazený dav po celodenním čekání rozchází.
Hádky a nesoulad
Zklamáním je zatím i průběh konference samé. Vyjednavači se dosud nedohodli, zda bude po roce 2012 pokračovat s novými závazky Kjótský protokol, nebo zda jej nahradí nová globální dohoda založená na nějakém jiném principu. První možnost by přivítala většina rozvojových států. Protokol je nijak nebolí, snižovat emise skleníkových plynů podle něj musejí jen vyspělé země. Tak by to mělo dle rozvojových států zůstat i nadále, chudší část planety nechce přijít o výhody (protokol obsahuje například i mechanismy, které zajišťují přísun peněz na investice do čistých technologií a dalších ekologických projektů v rozvojovém světě). Kjótský protokol je navíc jedinou mezinárodní a právně závaznou „klimatickou“ dohodou, kterou máme, takže ukončit jej předčasně a bez jasné náhrady může být riskantní. Třeba proto, že případná nová dohoda by mohla být k bohatým zemím mírnější.
Spojené státy to ale vidí jinak. Trvají na tom, že země jako Čína, Indie či Jižní Korea, jež dle „Kjóta“ spadají do rozvojového světa, nemohou opět dostat „pardon“ – nejen, že musejí mít jasné plány, jak při snižování emisí postupovat, ale musejí to navíc být plány, které lze kontrolovat. A třeba Evropská unie se ptá: jestliže prodloužíme „Kjóto“, jak chce chudý svět, a nic jiného nevznikne, znamená to, že se USA, které protokol nikdy neratifikovaly, zůstanou i nadále bez emisních závazků?
Důsledkem tohoto hlubokého nesouladu je, že vyjednávání i nadále běží po dvou kolejích: po dráze „kjótské“ a po dráze vycházející pouze z Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, schválené v roce 1992 v Riu de Janieru, kterou podepsaly i USA. Právě v rámci této druhé koleje by mohla vzniknout dohoda o tom, co bude po „Kjótu“.
Obě koleje se měly protnout už dávno, nejpozději v Kodani, pořád se však přibližují příliš pomalu. Obě strategie se chovají spíš jako rovnoběžky, které se protnou leda v nekonečnu.
Je pravděpodobné, že výstupem konference bude nakonec deklarace, která přislíbí pokračování Kjóta pro vyspělé země, a zároveň nějakým šalamounským trikem zahrne i USA. Stanoví také určitá pravidla hry pro rozvojové státy. Jak bude konkrétně vypadat, není zatím jasné, může však obsahovat tolik nedořešených problémů, že bude v podstatě k ničemu.
Do tohoto zmatku propukají časté hádky. Jen namátkou: sedm afrických zemí v pondělí obvinilo bohaté státy, že se pokoušejí Kjótský protokol zlikvidovat, a na krátko i opustilo summit. Blok 77 rozvojových států vedených Čínou zase zaútočil na dánské organizátory konference s tím, že se nechovají demokraticky, když vyjednávají závěrečnou dohodu za zavřenými dveřmi. A minulý týden se zástupci tichomořského souostroví Tuvalu dokonce pokusili zablokovat jednání celé konference, dokud nebude splněn jejich požadavek, aby byl zpřísněn cíl, kterého má být dosaženo. (Svět se nyní snaží dohodnout na tom, jak zařídit, aby růst globální teploty v budoucnu nepřekročil dva stupně Celsia. Tuvalu se však obává, že jej v takovém případě zatopí moře, a chce, aby růst teplot nepřekročil ani 1,5 ºC. Jenže i splnění „dvoustupňového“ cíle zůstává nejisté, dokonce i kdyby svět bleskurychle omezil emise. S požadavkem miniaturního souostroví nelze než souhlasit, šanci na úspěch přesto nemá.)
Ve čtvrtek má na konferenci dorazit více než 100 šéfů států a vlád. Britský premiér Gordon Brown dokonce změnil plány a přijíždí už v úterý, patrně proto, aby pomohl hasit propukající požáry. Snad ho alespoň pustí dovnitř.
Martin Uhlíř, Kodaň
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].