Z Česka do Indie po zemi za méně než 200 dolarů

Nabízejíce dvě cesty: přes Írán nebo přes Rusko.

Cesta přes Írán je rychlejší a o dost levnější. Jediný problém je dostat íránské vízum. Žádat se musí dva až tři měsíce dopředu a úspěch není jistý. Pokud se to povede, pak už je to dobré. Pákistánské vízum se získá snadno, je zadarmo, žádat se ale musí písemně ve Varšavě.

Z Prahy se dá jet autobusem přímo do Istanbulu, mnohem levnější a zábavnější je jet postupně od hranic k hranicím.

Napřed na Slovensko do Štírova. Tam lze přejet Dunaj a z Ostřihomu jede vlak do Budapešti. Odtud pak stejným způsobem pokračovat do Bukurešti, kde lze už nasednout do autobusu do Istanbulu. Před lety stál do dvaceti dolarů, což by se nemělo až tak moc změnit.

V Istanbulu lze nalézt spoustu cestovék, které jedou až do Teheránu. Cesta trvá cca 48 hodin a neměla by stát víc než 30 dolarů. Komu se to zdá dlouhé, může jet jen k hranici pod Ararat do Dogubajazit (24 hodin). Odtud pak jedou mikrobusy k hranici. Za ní se dá pokračovat do íránského Tabrízu a odtud do Teheránu. Z Teheránu jede nepřeberné množství spojů za několik dolarů na východ do Zahedánu. Odtud je to k pákistánské hranici tak hodinu levným taxíkem.

Z hranic jede noční autobus do Quetty. Tam se dá přespat za dva, tři dolary a příští den pokračovat vlakem do Lahore. Cesta trvá den a noc a vyplatí se koupit lehátko. Vlak jede přes poušť. To má svojí výhodu – krásný výhled, a nevýhodu – hrozně se do vlaku práší. I když člověk nesežene lehátko, je možné si koupit jen sedadlo a pak se v noci natáhnout spolu s ostatními cestujícími na zem.

V Žahouru je obvykle nutné přespat. Je sice blízko od hranice (lze k ní dojet městskou dopravou), hranice je ale otevřená jen od cca 9 do 4 hodin odpoledne. Každopádně pozor při výběru hotelu: už několik lidí v Lahore okradli lidi z hotelu. Dělají to tak, že vylákají ráno hosty do sprchy a mezitím jim vykradou pokoj. Rychle objednají taxík a nechají hosta odvézt dřív, než si něčeho všimne. To se stalo i autorovi těchto řádek, byť se šťastným koncem, protože jsme si toho všimli a vynutili si vrácení peněz.

Tahle cesta trvá nějakých 12 dní a neměla by stát víc než 200 dolarů. Pokud se chce někdo zastavit cestou v Íránu, tak doporučuju Isfahán na jih pod Teheránem nebo Šíraz (ještě jižněji). Není ale moc času, Íránci dávají víza jen na 5 dní, někdy i jen na 3 dny. Lepší je to v Pákistánu, kde dávají tranzitní vízum na 2 týdny. Tam doporučuju buď cestu protáhnout k afghánské hranici do Pešaváru nebo jet do hor do Gilgitu.

Přes Rusko

Do Indie se dá jet i přes Rusko. Nějak se dostat do Moskvy nebo do Kyjeva a pak hlavně sednout do vlaku směr Biškek (Kyrgyzstán). Odtud je nutné se dostat do Kažgaru v Číně. Osobně jsem jel autem do Oše (město u uzbeckých hranic). Odtud pak jede bus za 50 dolarů přes hory a poušť do Číny. Cesta trvala 30 hodin, byla šíleně nepohodlná, ale hrozně hezká. V Kažgaru je už hej. Dá se tam za nějakých 10 dolarů přespat a pak vzít autobus do Pákistánu. Jede se po Karakoram highway a to je jedna z nejvýše položených a nejhezčích cest světa. Vyplatí se udělat přestávku kousek před hranicí, kde je jezero a sedmitisícové hory, odbočka do Afghánistánu a nocleh v jurtách. Z Kažgaru se dá jet i do Ali a odtud do Tibetu.

Do Indie přes Rusko a Čínu to vyšlo bez víz a jídla na 300 dolarů.