Ruth Bader Ginsburg byla ikonou feminismu i symbolem umírněnosti

Ruth Bader Ginsburg nepotřebuje tohle místo, aby se zapsala do knih americké historie. Už to dávno udělala, představoval v roce 1993 Bill Clinton ženu, kterou vybral na uvolněné místo na americkém Nejvyšším soudu. I tehdejší americký prezident ale těžko mohl tušit, že během následující doby se Bader Ginsburg stane ještě větší feministickou ikonou, studenti budou nosit odznaky s „RBG“ na batozích, a drobná soudkyně se tak vepíše i do americké popkultury.

Na soud přišla Bader Ginsburg nejen jako úspěšná akademička a první profesorka práva na prestižní Columbijské univerzitě v historii, ale také jako úspěšná advokátka. „Byla svědkem a aktivním spolutvůrcem té nejsložitěji vybojované a nejméně doceněné z amerických revolucí: emancipace žen,“ píše historička Jill Lepore. Snaha o prosazování rovnosti všech, motivovaná i diskriminací zažitou na vlastní kůži, byla zřetelná během celé její kariéry. A intenzita, se kterou Amerika odchod 87leté soudkyně prožívá, ukazuje, že nejde jen o výběr jejího nástupce, ale o důležitost hodnot, jež velmi veřejně zastávala.

Prakticky nezaměstnatelná

Bader Ginsburg si právo původně vybrala ze „sobeckých zájmů“. „Myslela jsem si, že můžu být právničkou stejně tak dobře jako každý jiný. Nebyla jsem dobrá v umění, ale celkem dobře jsem psala a analyzovala,“ popsala. Během bakalářského studia na Cornellu potkala svého budoucího manžela Martina Ginsburga. „Byl to první muž, kterého zajímalo, že mám mozek,“ vzpomínala Bader Ginsburg. V roce 1956 začala studovat právo na Harvardu, kde byl Martin o ročník výš. Na školu nastoupila již jako matka 14měsíční dcery a jako jedna z devíti žen ve třídě, kde jinak bylo 552 mužů. Když vzpomínala na své začátky na Harvardu, občas vyprávěla historku, kdy se děkan univerzity přítomných studentek na jedné večeři otázal, jak ospravedlní to, že zabraly místa mužům.

Poté, co její manžel vážně onemocněl rakovinou, Bader Ginsburg kromě vlastního studia a péče o dceru dělala poznámky z hodin i pro něj. Přesto patřila k nejlepším v ročníku a psala pro prestižní školní časopis Harvard Law Review. Kvůli manželově práci se rodina přestěhovala do New Yorku a Ginsburg nakonec titul získala z tamní Columbijské univerzity. Přestože v roce 1959 promovala jako nejlepší ze třídy a měla výborná doporučení, tehdejší soudce Nejvyššího soudu Felix Frankfurter odmítl její žádost o praxi s tím, že „nebyl připraven přijmout ženu“.

„Stály proti mně tři věci: byla jsem, žena, židovka a matka čtyřletého dítěte,“ vzpomínala na toto období sama Bader Ginsburg. „Byla prakticky nezaměstnatelná,“ komentuje tehdejší podmínky Stacy Hawkins, která momentálně učí na Rutgersově univerzitě v New Jersey. Tam nakonec v roce 1963 místo nabídli i Bader Ginsburg.

Když ale nová profesorka zjistila, že vydělává podstatně méně než její mužští kolegové, zapojila se s ostatními kolegyněmi do kampaně za rovné platové ohodnocení. Zásadní pro snahu Ginsburg měnit nerovné postavení žen ve společnosti ale byla hlavně práce pro Americký svaz pro občanské svobody (ACLU), kde v roce 1972 spoluzaložila a vedla program pro ženská práva – a během let tu pracovala na několika případech, které představovaly milník v boji za ženskou rovnoprávnost.

Nejvyšší soud již v 50. a 60. letech rozhodoval ve prospěch ukončení praxe rasové diskriminace, ale u genderové diskriminace se ledy pohnuly až o dekádu později. Ze všech případů týkajících se diskriminace na základě pohlaví, které se mezi roky 1969 – 1980 dostaly před americký Nejvyšší soud, se ACLU podílela na dvou třetinách. Sama Ruth Bader Ginsburg jako advokátka zastupovala klienty v šesti z nich; pět jich pak vyhrála.

V prvním z nich, Reed versus Reed, v roce 1971 Bader Ginsburg a její kolegyně napsaly úspěšnou argumentaci žalující strany v případě, kdy Nejvyšší soud prohlásil za diskriminační a protiústavní zákon státu Idaho. Na jeho základě do té doby platilo, že při výběru správců majetku po zemřelých členech rodiny měl vždy přednost muž před ženou. V přelomovém rozhodnutí Nejvyšší soud poprvé stanovil, že čtrnáctý dodatek americké ústavy (konkrétně jeho článek o rovnosti před zákonem) lze použít i k omezení nerovného zacházení kvůli pohlaví.

Důsledky pro všechny

„Byla jsem příšerně nervózní, ani jsem neobědvala. Dvě minuty poté, co jsem začala mluvit, ale strach zmizel. Uvědomila jsem si, že proti mně sedí devět předních znalců práva, kteří byli mým pohlceným publikem. Cítila jsem nával moci, na kterém jsem se vezla až do konce,“ vzpomínala pak Bader Ginsburg na další případ, Frontiero versus Richardson - první, kdy osobně argumentovala přímo před Nejvyšším soudem.

Ačkoliv se věnovala případům ženské nerovnosti, často zastupovala v 70. letech mužské klienty. Takové rozhodnutí mělo dvě roviny. Ta prozaičtější vycházela z vědomí toho, že bude muset o otázkách rovnosti přesvědčit mužský panel soudců, jak píše Nina Totenberg, novinářka NPR specializující se na otázky justice. Roli však hrálo i přesvědčení Bader Ginsburg, že genderová diskriminace ochuzuje celou společnost: jak muže, tak ženy.

Advokátka a feministka Brenda Feigen s Ginsburg spolupracovala na případu muže, jenž protestoval proti tomu, aby vdovský příspěvek na péči o dítě mohly dostávat pouze ženy. V této souvislosti Feigen vzpomínala na konverzaci, kterou s Ginsburg měly o roli vlastních manželů. „Obě jsme se shodly, že jsme nechtěly odebrat otcům našich dětí tu možnost být skutečně jejich otci – a našim dětem tu možnost, aby jejich otcové byli přítomní v jejich každodenních životech.“

„Ginsburg nám ukázala, že diskriminace na základě pohlaví není o nějakém abstraktním ideálu rovnosti a neubližuje pouze ženám. Má reálné důsledky pro nás všechny,“ napsal o ní  bývalý prezident Barack Obama, se kterým ji pojila náklonnost. „Mám slabost pro soudkyni Ginsburg,“ uvítal ji v roce 2011 během slavnosti chanuky v Bílém domě (Bader Ginsburg byla židovka) - v její kanceláři zase visela fotka, na které ji Obama objímá v Kongresu.

Nesouhlasím bez zdvořile

Zatímco v 70. letech Ruth Bader Ginsburg často stála na vítězné straně, pro téměř třicet let jejího působení na Nejvyšším soudě to neplatilo - mezi lety 1993 až 2020 tu často dominovala konzervativní většina. Jedním z výrazných okamžiků, kdy působení na Nejvyšším soudě – co do tématu i významu – připomínalo její předchozí působení advokátky, byl případ z roku 1996, Virginia Military Institute v. USA. Bader Ginsburg tehdy napsala a vyargumentovala rozhodnutí soudu, které otevřelo dveře vojenské akademie i pro ženy.

Jak nicméně poukazuje snad nejznámější americký novinář specializující se na právo Jeffrey Toobin, existují různé způsoby, jimiž se dá měřit vliv amerických soudců. Někteří jsou členy ideologické většiny, která v dané situaci na soudě převažuje. Jiní mohou hrát roli jazýčku na vahách rozhodujícího v situacích, kdy je devítičlenný soud rozdělen. Pro Bader Ginsburg ale neplatilo ani jedno.

I vzhledem k tomu, že v rámci soudu často zastávala menšinovou pozici, proslavila se Bader Ginsburg precizně formulovanými nesouhlasnými stanovisky, tzv. disenty. V přelomovém případu Bush v. Gore týkajícím se prezidentských voleb, kdy v roce 2000 Nejvyšší soud zastavil přepočet hlasů na Floridě a reálně tak rozhodl o vítězství Bushe, zakončila Ginsburg své nesouhlasné stanovisko netradičně. Namísto obvyklé fráze „zdvořile nesouhlasím“ porušila dekorum a napsala pouze „nesouhlasím“.

Její reputace právní ikony v rámci hnutí za ženská práva převyšuje její reputaci soudkyně, píše Toobin. Její disenty se natolik vryly do širokého povědomí, že fráze nesouhlasím („I dissent“) společně s její podobiznou se začala tisknout na trika či plátěné tašky; i sama soudkyně si je občas brala na veřejné akce. Ostatně veřejně známá byla řada drobností z jejího života, ať jde o módní vkus nebo tréninkový program, jejž striktně dodržovala i kvůli řadě zdravotních problémů  - a staly se součástí několika filmů, které se o Bader Ginsburg natočily. „Lidé reagovali na to, že je to drobounká, a přitom odhodlaná právnička, která bojovala za rovná práva pro všechny,“ vysvětlovala Betsy West, režisérka filmu RBG. „Byla to nepravděpodobná rocková hvězda.“

Na Nejvyšším soudu , často obsazeném konzervativní většinou, měla pozici kritika. Filosofie, s níž k otázkám práva a jeho roli ve společnosti přistupovala, však byla umírněná. Tak to hodnotí i Toobin v profilu, který o ní napsal před sedmi lety, kdy slavila osmdesáté narozeniny - text je symbolicky nazvaný Těžká váha, byť drobná soudkyně vážila 45 kilogramů. Podle autora Bader Ginsburg nechtěla, aby se soudy staly nástrojem radikálních společenských změn. Taktiku krok po kroku ostatně sama praktikovala i jako advokátka, kdy po Nejvyšším soudu v otázce ženských práv nechtěla jedno velké rozhodnutí, ale postupný pokrok.

Občanská umírněnost

Již zmíněná historička Lepore vyzdvihuje umírněnost Bader Ginsburg i v přístupu ke kolegům, kteří mnohdy názorově stáli na opačné straně než ona. Známé bylo její přátelství s Antoninem Scaliou, snad nejvýraznějším konzervativcem na Nejvyšším soudu, který zemřel v roce 2016. „Co na ní není k milování? Tedy kromě jejích názorů na právo,“ komentoval jejich vztah Scalia před šesti lety.

Atmosféra, v níž se dnes předvolební Amerika nachází, má ke zdvořilému přátelství nehledícímu na názorové rozdíly daleko. Sama Bader Ginsburg se v roce 2018 nechala slyšet, že lituje hyperpolitizace, která v posledních letech pohltila proces výběru a nominace nových soudců. A dění bezprostředně po její smrti ukazuje, že ani v případě hledání jejího nástupce tomu nebude jinak.

V nekrolozích a vzpomínkách na Ruth Bader Ginsburg je tak silně zdůrazňován právě motiv občanské umírněnosti jakožto obzvlášť relevantní součást odkazu. „Její dědictví neleží pouze v průkopnickém boji za rovná práva pro všechny bez ohledu na jejich pohlaví, ale i v tom, že byla vzorem umírněnosti, soucitu a slušnosti – bez ohledu na politické rozdíly,“ konstatoval Kimberley Wehle, profesorka práva na univerzitě v Baltimoru.