Reportérka Respektu Ivana Svobodová získala Cenu Ferdinanda Peroutky

Poprvé vidím peron lvovského nádraží zevnitř vlaku. Nakukuju na něj škvírkou mezi roletou a okenním rámem ve svém kupé, zvětšuju si ji prsty. Zatím jsem vždy stála venku a pozorovala chumly lidí, kteří se tlačí, aby na ně vyšlo místo ve vagoně a podařilo se jim z nádraží zmizet. Teď tu po ztichlém, tmavém peroně osvíceném lampami chodí jen lidé z drážní služby a hlídka se samopalem.

Helena Baldová popochází s mobilem u ucha po kuchyni spojené s obývákem, občas se při telefonátu s manželem zastaví u zákoutí s fotografiemi z rodinného života na sekretáři a pak bere do ruky tu, která zachycuje dva roky starou oslavu zlaté svatby, a chvíli si ji prohlíží. Kolem nohou se jí motá kočka, v kamnech u pohovky praská hořící dřevo, z plechu na lince voní čerstvě upečený štrúdl. Když paní Baldová do telefonu vypráví, že u ní včera i dnes byli na návštěvě synové a zítra za ní přijde její žák na kondice z němčiny, působí to jako výjev ze spokojeného, naplněného života. Poklidné dny jednasedmdesátileté ženy se však před rokem zlomily do nečekaného životního dramatu. Poslední únorový čtvrtek minulého roku ji v šest ráno vzbudila policistka sklánějící se nad její postelí a konejšivě jí sdělující, ať se neleká, že k ní domů právě vstoupila zásahová jednotka provést domovní prohlídku. Před domem stálo auto s lékaři připravenými zasáhnout, kdyby šok z ranní návštěvy starší manžele nebezpečně rozrušil, dům byl plný policistů, kteří prohledávali všechny kouty a zatýkali jejího muže.

Od června, kdy jsme za Andrejem Babišem vyrazili na kampaň naposledy, se na jeho cestách změnily dvě věci. Jedna trochu a jedna hodně.

Trochu se změnil obytný vůz, kterým ho řidič vozí po zemi za voliči. Před dvěma měsíci ještě Babiš tvrdil, že to žádná kampaň není. Pak ale musel začít dávat výdaje na cesty do účetnictví a započítávat do limitu na kampaň.  Ne na tu prezidentskou, své cesty vykazuje jako kampaň senátní a komunální. K nápisům “Z důchodu mi nezbude nic” u fotky staršího muže označeného jako důchodce Vladimír nebo “Kecy o hodnotách. Kašlou na nás” u fotky ženy označené jako zdravotní sestra Lída a obrovského nápisu “Za Babiše bylo líp” přibyl nápis “Komunální volby. Volte naše, ať je zase líp” a “Nově jsem i na instagramu AndrejBabis”.

U rohového domu na hlavní ulici obce Koloveč právě zavírá Jana Filipová petlicí dřevěné dveře od malého obchodu, který tu chystá k otevření. Přišla sem ještě přeměřit regály kolem zdí, aby věděla, kolik metrů ozdobné krajky bude potřebovat na jejich okraje, a jde se nachystat na další rozhovor. Za chvíli sem za ní na Domažlicko do jejího kolovečského domku přijede redaktorka z pořadu ČT 168 hodin a bude se jí ptát, jak se jí žije, když jí fanoušci Andreje Babiše neustále posílají e-mailem, poštou i na sociálních sítích výhrůžky a nadávky, protože přivedla – a s úspěchem – k soudu jejich oblíbeného politika.

Jana Filipová podala žalobu na ochranu osobnosti poté, co ji – spolu s dalšími demonstranty, kteří vloni kousek od sněmovny manifestovali svou nespokojenost s jeho vládou – premiér označil za lidi, kteří jsou k demonstrování proti němu najati za peníze. „Ti lidé jsou zaplaceni, jsou to političtí odpůrci na objednávku,“ řekl premiér vloni v červenci. Po úspěšné žalobě Jany Filipové, které se jeho slova dotkla, je Babiš od předminulého pátku prvoinstančně odsouzen k omluvě za lživé tvrzení – což odmítl a chce se odvolat.

Osmiměsíční batole se probudilo do dobré nálady a směje se na rodiče, kteří si ho podávají z náruče do náruče. Garsonka v třineckém paneláku je útulně zařízena, je tu místo na spánek, odpočinek i hraní pro dítě, to ale stejně nejraději táboří pod proskleným konferenčním stolkem. Je úterní dopoledne, chlapečkovu otci však začíná směna v restauraci zase až zítra, takže je celá rodina pohromadě.

Idylu kazí jen téma hovoru. Do vyprávění o tom, jak se rodiče chlapce seznámili a pak vzali a jak svůj nejšťastnější den zažili loni v květnu, kdy se jim v třinecké porodnici narodil zdravý syn, se vkrádají i vzpomínky na přání, která jejich dítě při vstupu do života dostalo. Kromě těch láskyplných od rodiny a kamarádů mu přála i spousta neznámých lidí na internetu. Přáli mu smrt.

„Ať chcípne.“ „Dupnout na krk.“ „Jako krysy.“ „Fuj, bych hodil do koše ten kus ho*na.“ „Ku*va další ošklivá opice.“ „Koksovatelné uhlí?“ „Okamžitě utopit.“

Ze základní školy v Toužimi se vyhrnou půl hodiny po poledni děti, kterým skončilo vyučování, mezi nimi i třináctiletá Klára Švajková a její dva mladší sourozenci. Autobus do vsi Útvina, kde děti bydlí, jede až za hodinu, ale to jim nevadí, stejně mají po škole namířeno na toužimské náměstí do budovy, v níž sídlí knihovna a kde si občanské sdružení Český Západ pronajímá klubovnu. Tam už čeká sociální terénní pracovnice, která tu s mladšími dětmi dělá úkoly.

„Péťo, kolik je osmdesát minus třicet jedna, přemýšlej,“ zapojuje se i mazačka Klára do povzbuzování mladších sourozenců, kteří se spolu s dalšími dětmi z prvního stupně sklánějí nad pracovními sešity, a pak pochválí bratra, když odpoví správně.

A bude za to něco? Nějaké odškodnění?“ ptá se ženský hlas v telefonním sluchátku. Když se dozví, že peníze za to povídání s novináři nebudou žádné, že jde jen o to, aby dalším lidem zprostředkovala svou zkušenost, dívka na druhém konci drátu setkání odmítá. „Nejezděte,“ říká, „nechte nás už být.“

Hlas, který právě zmizel ze sluchátka, patří Denise Holubové, mladé ženě, jejíž jméno dalo název procesu osmnácti romských dětí proti České republice. Když byla Denisa ještě malá holka, zarazilo jednoho sociálního pracovníka, že takhle bystré děvčátko chodí do zvláštní školy pro mentálně retardované děti. Trochu po té záhadě pátral, a když zjistil, že mezi malými Romy v Ostravě jsou takových případů desítky, utvořil z vybraných školáků žalobce, kteří Česko pohnali k Evropskému soudu pro lidská práva.

První srpnový čtvrtek utonuli v jezeře Lhota kousek od Brandýsa nad Labem dva vietnamští chlapci - a o den později smutnou událost doplnila šokující zpráva, co mělo tragédii provázet. Redakce Blesku a TV Prima se vydaly na místo a přinesly svědectví návštěvníků jezera, z nichž vyplývalo, že děti mohly možná žít, kdyby byl personál areálu akceschopnější a především se nechoval přezíravě.

Hlavním argumentem zveřejněných výpovědí, že personál areálu nedělal, co měl, byl čas. První hlášení rozhlasu o ztracených dětech se ozvalo kolem půl třetí odpoledne. Na videu agentury Aktu.cz zveřejněném na zpravodajských webech se den po tragédii objevilo svědectví ženy, jíž nebylo vidět do tváře: tvrdila, že děti nebyly k nalezení už od 13 hodin. To svědkyně – stejně jako další vystupující v reportáži Blesku jen pod křestními jmény – přikládala tomu, že personál dlouho nereagoval na soužení vietnamských rodičů a policii nezavolal. Ve svědectvích se objevilo i anonymní tvrzení, že matky „prosily marně o pomoc“ a „ta paní z kanceláře“ nereagovala. „Kdyby to nebyli Vietnamci, chovali by se jinak,“ znělo z reportáží.

Před čtvrtou ráno se začíná pomalu rozednívat, ale tím nejsvětlejším bodem na příjezdu do obce Moravská Nová Ves je v dálce se pohybující masa drobných světýlek. Nejdříve není jasné, co to je, až za chvíli: odrazové pásky na svršcích hasičů, kteří v rojnici procházejí ulicí. Kolem kostela to křupe pod nohama: je to střecha kostela, která se tu roztříštila v úlomcích po trávníku. Kromě křupání střech, omítek, kousků zdiva, skla, plechů z aut je tím nejsilnějším slyšitelným vjemem hlasitý zpěv probouzejících se ptáků. Zpívají dnes níž než obvykle: sedí na větvích zlomených stromů. Zlomené a vyvrácené stromy jsou tu všude a poskytují další výrazný vjem, který působí uprostřed zkázy až nepatřičně – celá ves příjemně voní čerstvou mízou. Kulatý měsíc pomalu bledne – do úplňku vstoupil předešlý večer, v poslední červnový čtvrtek po osmé, zhruba v dobu, kdy se Moravskou Novou Vsí prohnala bouře s tornádem, poté co tady na Břeclavsku smetla kus sousední obce Hrušky a přesunula se pak dál na Mikulčice a Lužice na Hodonínsku.

Na Slovensku se v posledních týdnech zrodila nová politická hvězda. Právnička a aktivistka Zuzana Čaputová vystoupala z náměstí, kam spolu se statisíci Slováky chodila poslední rok po otřesu z vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové volat po slušné zemi, na první místo v preferencích volebních průzkumů a má naději stát se slovenskou prezidentkou. Její tažení za voliči zatím vypadá jako velkolepá jízda se zcela novou politickou strategií: netaktizovat, neurážet a vyprávět pravdivý příběh.

U pokladny pražské zoo se na Den dětí tvoří fronta rodičů s potomky v kraťasech. Na muže v tmavém obleku a bez dětí, který si v teplém letním dni právě u okýnka kupuje vstupenku, hledí lidé trochu překvapeně. „To je Babiš, ne?“ pokukují po sobě při pohledu na osamělého politika. Předseda hnutí ANO a v té chvíli už týden bývalý ministr financí jde pomalým krokem k bráně zahrady a cestou kontroluje mobil. Na zpravodajských serverech a sociálních sítích se už objevily ohlasy na debatu v europarlamentu, jejíž byl toho dne ústřední postavou: poslanci se v Bruselu sešli k debatě, co s českým vicepremiérem, jehož zachytila nahrávka, jak s novinářem svých novin řeší, kdy a jak „pustit“ na jejich stránky materiály poškozující jeho politickou konkurenci.

Do výdejny obědů v místním zemědělském družstvu vcházejí dva muži z vedlejší obce, přijeli se sem jen najíst, kromě nich není ve vsi vidět živá duše. Předjarní březnové slunce svítí zpoza mraku na upravené zahrádky u selských stavení a na prázdné prolézačky zánovního dětského hřiště. Hodinu po poledni na kolejích těsně za vesnicí zastaví vlak, ve stanici Horusice ale nikdo nenastupuje ani nevysedá a brzdění soupravy je vlastně jediným zvukem, který proniká do tiché idyly malebné jihočeské obce.

U žlutého statku na konci Horusic se přece jen objeví známka života: otevírají se dveře dílny, škvírou lze na chvíli zahlédnout jiskry svařovačky, vychází muž v montérkách. Martin Hadrávek, majitel horusické rodinné firmy HF Moto, na zahradě vyřizuje telefonicky objednávku na výfuky ke starým motorkám Jawa. Podnik založil jeho tatínek František, jehož iniciály jsou v názvu firmy.

Dál to autem nejde, překáží závora. V dálce se rýsují rozvaliny bývalého velkostatku, ze zasněžených polí vystupují zbytky hospodářských budov bez střech, s pobořenými zdmi, jako svědkové dávné apokalypsy. Kilometrová cesta k ruinám se zdá dlouhá, sníh se dostává do bot, mráz štípe do tváří, v poledne první lednové středy je pár stupňů pod nulou. Bývalá konírna má očouzené zbytky stropů. Trosky dvoupatrových vilek stojící opodál, které v době slávy statku Stihnov patřily k hospodářství, jsou vyčouzené obě, a ta, na kterou kdosi namaloval srdce a nápis „miluju tě“, má díry po oknech zacpané cihlami a na zemi popel z čerstvého spáleniště. V něm pět dní před Vánocemi našly sociální pracovnice mrtvého Ludvíka Doležala. Muže z popela, čerta, jak mu podle začouzených tváří místní přezdívali, který si samotu u obce Skřivany zvolil jako svůj domov před patnácti lety. Teď ze života obce zmizel a dým jeho ohňů definitivně rozfoukaly zimní větry. Jak se ale ukazuje, ne úplně.

Tábor pro talentované romské děti každoročně pro soubor Čhavorenge zpěvačka, muzikantka a sbormistryně Ida Kelarová - ale předloni si z něj odnesly kromě radosti i nepříjemnou zkušenost. Soused z chalupy vedle areálu tábora jim nadával do „zku*vených cigánů“ a pak děti zaslechly i výstřel. To se opakovalo i o dva dny později, kdy se ozvaly výstřely těsně před tím, než vběhl do tábora a rasisticky nadával personálu.

Střelec Martin Kout tvrdil, že sice dětem nadával, ale nestřílel na ně, že výstřel z poplašné pistole sloužil k výcviku psa. „Zařval jsem na děcka, aby byly zticha, a pak jsem hned cvičil psa výstřelem, a podruhé jsem cvičil psa se startovací pistolí a pak jsem vběhl do tábora,“ řekl před dvěma lety Respektu u pivovaru Falkenštejn v Krásné Lípě, kde pracoval jako sládek, „a kdo mi dokáže, že to není pravda? Je to tak a hotovo.“ 

Na pódium k prasknutí zaplněného kina v centru Nejdku ztěžka stoupá prezident, opírá se o hůlku a v chůzi mu pomáhá pobočník. Před chvílí na debatě ve vedlejší Rotavě se mu při hovoru s občany dostávaly stopy bolesti i do tváře, a když poposedával na židli, lidem v publiku omluvně vysvětlil, že má nemocné nohy, a popřál jim, aby se jim něco takového vyhnulo. Jeden z fanoušků, který Miloše Zemana na jeho turné po Karlovarském kraji doprovází a byl svědkem rotavské debaty, to teď šeptem shrnuje ženám sedícím vedle něj v nejdeckém kinosále. „To ho chápu, já jsem sem taky sotva došla,“ chytí se bezděky za koleno stará paní, „a on se za námi vleče z takové dálky.“

Kousek od silnice protínající obec Krajná Bystrá na slovensko-polské hranici stojí místo, které v posledním roce přitahuje pozornost Slováků: dvoumetrový betonový podstavec s dvěma černými deskami. Na jedné z nich nápis zvěstuje, že se tady v roce 1917 narodil Vasil Biľak, „čelný funkcionár Komunistickej strany Československa, ktorý sa v rokoch 1950 až 1988 zaslúžil o rozvoj východného Slovenska“. Na druhé desce je vyryta Biľakova podobenka a nápis „Pravda zostane pravdou“. Ještě před rokem, kdy pomník vznikl, byla na druhé desce místo rytiny umístěna plastika oslavencovy hlavy, bustu však nejprve polili dva slovenští výtvarníci rudou barvou a napsali k ní „Sviňa“, později ji někdo neznámý ukradl.