Ombudsmanka FAMU: Kritiku odmítám, pozice se teprve utváří

Aktualizace, 23. 6.: Doplnili jsme vyjádření ombudsmanky Kláry Laurenčíkové a změnili titulek. 

Respekt minulý týden zveřejnil na svém webu rozhovor s děkankou FAMU Andreou Slovákovou o pilotním projektu, který na škole běží od letošního února. V rámci něj vznikla nová pozice ombudsmanky, která se studenty a studentkami řeší široké spektrum situací včetně stížností na nevhodné chování vyučujících. Systém, který má podle Slovákové vytvořit bezpečné a přehledné prostředí s jasnými pravidly, ještě není definitivně ustaven, už nyní nicméně vyvolává silnou odezvu. A to jak pochvalnou, tak kritickou. Právě z druhé kategorie jsou i reakce, které dorazily do redakce a které uveřejňujeme v plném znění. Po jejich uveřejnění se pak ozvala řada studentů i členů akademické obce FAMU, do spektra reakcí doplňujeme vyjádření Kláry Laurenčíkové, která aktuálně jako ombudsmanka školy působí.  Tímto příspěvkem debatu uzavíráme.

Zdeněk Holý, bývalý děkan FAMU: Se zájmem jsem si přečetl rozhovor s děkankou FAMU Andreou Slovákovou. FAMU dlouhodobě žije v nesváru. Bohužel všechny případy sexistického chování, které uvádí paní děkanka a které, co vím, jsou pouze zprostředkované, se vztahují jen k jedné z jedenácti kateder FAMU. Za své děkanské období jsem řešil dva případy jednoznačně závažnějšího charakteru, totiž sexuálně ponižující chování ze strany pedagogů ke studentkám, kdy studentky byly ochotny vypovídat. Ani v jednom případě se nejednalo o katedru, na niž paní děkanka naráží. Problém je celoškolní a čest výjimečným katedrám, kterých se netýká. Nejsmutnější by bylo, kdyby se podobná věc stala pro svoji společenskou naléhavost nástrojem vyřizování účtů, čemuž rozhovor v Respektu svojí selektivností nahrává.

Prohlášení členů a členek akademické obce FAMU: Jakékoliv projevy sexismu a dalších forem nekorektního jednání vnímáme jako nepřípustné a považujeme za nutné systematicky usilovat o odstranění těchto jevů v celospolečenském měřítku. Zejména pak v akademickém prostředí, které je založeno na vztahu pedagog*žka-student*ka a které má vzdělávat nejen odborně, ale poukazovat i na společenské problémy, musí být nastaven systém, který bude zajišťovat bezpečný prostor a bude se vyznačovat korektností v komunikaci mezi všemi zúčastněnými.

Je rovněž důležité si uvědomit, že ve vzdělávacím systému je pedagog*žka tím mocnějším, kdo může své postavení zneužít. Vztahy intimní povahy mezi pedagogy*žkami a studenty*kami mohou být ve skutečnosti výsledkem této mocenské nerovnováhy a manipulace, a proto soudíme, že je v akademickém prostředí principiálně nelze akceptovat.

V souvislosti s tím je nezpochybnitelné, že institut ombudsmana*ky, o němž se děkanka FAMU v rozhovoru zmiňuje, může být v akademickém prostředí užitečnou podporou v úsilí o odstranění těchto nežádoucích jevů. Měl by to být institut, který především nabízí dostupnou, diskrétní a důvěryhodnou pomoc. V tomto smyslu institut ombudsmana*ky plně podporujeme.

Zneklidňuje nás však, že zavedení institutu ombudsmana*ky na FAMU a způsob obsazení samotného institutu není v tuto chvíli transparentní. A to v době, kdy FAMU prožívá krizi, která byla vyvolána sérií nekorektních kroků ze strany vedení, vůči kterým se vymezila třetina pedagogů*žek  fakulty.  Tato krize, která sužuje fakultu již delší dobu, má širokou odezvu i mimo akademickou obec FAMU, jakkoliv se ji vedení fakulty snaží zlehčovat. Z tohoto důvodu vnímáme, že zřízení takto důležitého a citlivého orgánu musí být řádně, demokraticky a procedurálně připraveno, aby byla zajištěna jeho dostatečná legitimita a transparentnost.

Aktuální jmenování ombudsmanky, která byla vybrána a jmenována děkankou fakulty a je tak nyní její přímou podřízenou, jíž bude jako jediné za svou činnost odpovědná, nepokládáme za akceptovatelné. Argument děkanky, že se jedná o pilotní projekt, neobstojí, protože všechny oběti sexismu a jiných negativních projevů musejí mít od počátku korektní, úplné a rovné informace o smyslu a způsobu fungování tohoto institutu.

Takto netransparentně zřízený a fungující institut nevzbuzuje důvěru. Oběti šikany ze strany vedení fakulty či jejich podporovatelů se stěží budou s důvěrou obracet na ombudsmanku, která je vedení fakulty přímo podřízena a ve výkonu své činnosti se zodpovídá pouze tomuto vedení. Na fakultě jsou v současnosti neřešené případy negativního chování, zejména šikany, které se oběti bojí zveřejnit, neboť agresorem je osoba sympatizující s vedením fakulty.

Současný institut ombudsmana*ky na FAMU proto v stávající podobě pokládáme za nefunkční a kontraproduktivní. Oběti nátlakového chování by měly cítit maximální možnou podporu bez ohledu na to, kdo jim způsobuje psychickou bolest a mělo by zde rozhodně platit pravidlo „padni komu padni“. Jakékoliv zneužití institutu ombudsmana*ky by bylo ve svých důsledcích tím nejhlubším ponížením obětí sexismu a dalších nekorektních a nátlakových forem jednání. Uplatňováním čistě mocenských zájmů nelze dosáhnout bezpečného prostředí pro nikoho a nikde a je jasným znamením prohlubující se nemoci, nikoliv příslibem uzdravení.

doc. ak.mal. Michaela Pavlátová, doc. Ivo Mathé, prof. Petr Jarchovský, doc. Štěpánka Šimlová, doc. Marek Vajchr, doc. Ivo Trajkov, prof. Jiří Kubíček, MgA. Ladislav Greiner, Mgr. Michal Šimůnek, Ph.D., prof. Pavel Marek

Ombudsmanka Klára Laurenčíková: K vyjádření skupiny akademiků k rozhovoru s děkankou FAMU Andreou Slovákovou bych ráda doplnila několik faktických informací a pokusila se tak předejít případným pochybám o transparentnosti a smyslu mé práce v pozici ombudsmanky FAMU, na kterou jsem byla zaměstnána v únoru tohoto roku. Paní děkanku Andreu Slovákovou jsem na osobní úrovni předtím, než mě oslovila ke spolupráci, neznala. Kontaktovala mě na podzim roku 2020 s žádostí o odbornou pomoc při vytváření možného koncepčního návrhu fungování institutu „ombudsmana/ky“ na základě prvního půdorysu, který měla namyšlený po konzultacích se sdružením Konsent a s fakultní psycholožkou.

Tento návrh jsem přijala, neboť upřímně věřím v potenciál ombudsmanské role v segmentu vzdělávání, jakožto i v ostatních oblastech veřejných služeb. Po předložení návrhu o kompetencích a možnostech působnosti ombudsmana ve fakultním prostředí jsem byla paní děkankou následně vyzvána k přímé spolupráci v této roli. Po delší úvaze jsem tuto nabídku s velkým respektem přijala. Dlouhodobě se profesně věnuji agendě ochrany práv dětí a mladých dětí, zvyšování přístupnosti veřejných systémů, participaci a podpoře diversity.  Spolupráci na zavádění role ombudsmana/ky coby inovativního prvku do organizace systému vzdělávání tak považuji za optimální příležitost kontinuity mé práce v této oblasti.

V ČR zatím není v rámci univerzitního prostředí zavedení pozice ombudsmana legislativou formalizováno, a tudíž k němu jednotlivé instituce přistupují rozmanitě. A to jak ve vztahu k mechanismu zřízení této pozice, tak k vymezení její působnosti. Ze zahraničních, dekádami ověřených vzorů však můžeme vidět, že i přístup, kdy je ombudsman civilním zaměstnancem fakulty, je zcela běžný (funguje tak například na Harvardově univerzitě). V rámci prvního semestru jsem se tak v roli ombudsmanky kromě individuálních konzultací studentům i zaměstnancům FAMU cíleně věnovala též tvorbě návrhu tzv. charty definující detailně roli, kompetence a odpovědnosti ombusmana/ky FAMU, včetně návrhu stížnostních mechanismů.

Charta a návazné dokumenty vychází z velké části z rešerší zahraničních přístupů a zkušeností - a je též inspirována mezinárodní Chartou univerzitních ombudsmanů. Obsahuje také návrh způsobu jmenování ombudsmana/ky s možnostmi zapojení akademické obce do tohoto procesu. Nyní prochází interní diskusí a věřím, že přispěje nejen ke zdárnému pevnému zakotvení této pozice do struktury FAMU, ale může posloužit též jako inspirace ostatním vzdělávacím institucím, které o zřízení obdobné pozice aktuálně uvažují.