Norské volby: Nepřestávejme bohatnout z ropy, na klima se musí pomalu

Norové se rozhodli: nechtějí dosavadní pravicovou vládu, ale podle všeho nechtějí ani divoké přemety. Jejich parlamentní volby konané o víkendu - a z české perspektivy utopené v domácím předvolebním klání kombinovaném s vrcholící předvolební kampaní v sousedním Německu - měly od léta dominantní téma, změnu klimatu. A výsledky naznačují, že Norové si sice s touto otázkou lámou hlavu, ale zároveň rozhodně nejsou vyladěni k dramatickým změnám nebo sebeobětování.

Do norské předvolební kampaně vtrhla klimatická změna plnou silou letos v srpnu, v okamžiku zveřejnění varovné zprávy OSN. Ústředním bodem předvolebních debat se pak stal tzv. norský paradox, tedy skutečnost, že země je na jedné straně považována téměř za vzor snahy snížit národní uhlíkovou stopu, zároveň dramatická část její prosperity vyplývá z těžby ropy a plynu. Samo Norsko získává většinu elektrické energie z obnovitelných zdrojů a zároveň rychle elektrifikuje svůj vozový park - to si však může částečně dovolit díky mohutným dotacím, jež by se neobešly právě bez peněz z exportu fosilních paliv.

V Norsku díky vládním úlevám stojí elektrické auto prakticky stejně jako jeho ekvivalent poháněný benzínem, současně je země v pokušení těžit a těžit a těžit. Podle oficiálních údajů norské vlády se dosud získalo a prodalo teprve 47 procent běžně dostupných zásob v mořích okolo Norska. Když Norové těžbu dobrovolně a předčasně ukončí, připraví sami sebe a také další generace Norů o pořádně velké bohatství, neboť velká část zisků je ukládána do národního investičního fondu, z jehož výnosů může země prosperovat ještě dlouho v budoucnosti.

Osm let vládnoucí konzervativci v čele s premiérkou Ernou Solberg měli za to, že s těžbou je třeba pokračovat. Hlavní opoziční strana, labouristé, se s konzervativci rozcházeli v otázce stoupající nerovnosti ve společnosti, ale pokud jde o těžbu, nebyly rozdíly mezi hlavními rivaly nijak velké - ani labouristé si rozhodně nemyslí, že je potřeba rychle utahovat kohouty těžebních plošin.

V kampani se nicméně začalo nečekaně dobře dařit subjektům, které chtějí vpřed rychleji - což byla trojice Socialistická levicová strana, komunistická Rudá strana a Zelení. Ani jedna ze zmíněných partají neměla sice šanci ve volbách zvítězit, hrozilo nicméně, že se labouristé v případě vítězství neobejdou bez koalice s radikálnějšími proudy a budou jim muset při vyjednávání značně ustupovat.

To se však příliš nenaplnilo. Konzervativci skutečně propadli a vládnout dál nebudou, ale ve finále nakonec příliš neuspěli ani proponenti zásadních změn. Zelení si polepšili jen nevýrazně a bez Rudých se podle všeho vítězové také obejdou. Těmi se skutečně stali opatrní středolevicoví labouristé, kterým by se podle výsledků mělo podařit sestavit koalici s venkovskou Stranou středu a právě socialisty.  Ani tady nebude vyjednávání podle komentátorů jednoduché: oba budoucí koaliční partneři labouristů jsou například skeptičtější k EU a nechtějí napříště plně akceptovat bruselskou legislativu, nicméně strany žádající radikální obrat zůstaly na okraji.

Labouristé si přesto libují a deník Financial Times jako důkaz cituje bývalého labouristického ministra zahraničí Espena Bartha Eideho, podle kterého jsou dosažené výsledky „nejlepší, jaké mohly být“. Koaliční jednání se jistě potáhnou a nebudou jednoduchá, teď se však zdá, že když přijde na lámání chleba, Norové nikam dvakrát nespěchají.